Skákal pes přes oves, přes zelenou louku. Šel za ním myslivec, péro na klobouku.
Můj Bože, jaká nádhera, ty zlaté klasy ovsa. Hle tamť, přes louky zelené veselý pejsek hopsá. Zdeť v klobouku má myslivec co diadem vetklá pera Jaký Ty's velký umělec, jesť to Tvá přenádhera!
Po polích přímých dálných lánů, po luzích vláčných zelených uhání psíček, lehký vích, dalekosáhlým během svým. V korunách vzrostlých nad jeho hlavou vítr si pohrává s větvovím. Viselce tělo tam teskně tlí, beránky bílé do dálav plavou. Z odění zeleného už jen cáry a pohled planý v prázdno plyne, bezvolně stoupá, kam z lesů páry, odnášen vánkem bez cíle. Pro lásku žil a pro ni hyne. Viléme, Hynku, Jarmile!
Jeden pitbul z Olomouce skákal na zelené louce. šel za ním hajný a že byl tajný pes ho sežral na palouce.
Přiskákal pes ovsem, lukou, nese v hubě psaní, to mi píšou páni z Vídně hezký pozdravení. Za ním sem jde mysliveckej, říšskej žandarm k němu, že mi komis darovala urlaub ve Brixenu.
Oves a lány, kosy svíííst Hrábě. Polonahé ženy Bouda je áčko Řetěz přetržený Kulovnice, kroky, klobouk A pera, mocné zbraně Vepředu vořech Hop, hop, hop Řetěz a laně
Jestliže zdravý pes poskakuje ovsem, je to celkem prima věc. Pokud však myslivec dělá totéž - ovšem, je to blb a pitomec.
Chladné noci únorové ve hvozdu, jenž Temný slove, bloudil jsem předlouhé míle, opustiv již dávno dav. Tu v měsíčním polostínu spatřil jsem, jen na vteřinu, hostinský dům potemnělý. Sním? Či hlady nejsem zdráv? Na vývěsním štítě stojí: "Vrahův blaf". Uvnitř není nikdo více, jeden stolek bez lavice, slabé světlo jedné svíce halí místnost v tmavý háv. Cítím zrak, jenž na mne hledí: v nejtemnějším koutě sedí zchromlý pes, již olysalý, černý vlkodav. V menu řádek jediný je: Vrahův blaf. Psisko povědomé zdá se - je to ten, co v mladé kráse po polích a po lukách se nosil s lesním jako páv? A ta krčma, věřím tomu, stojí v místech jejich domu, pomalu tu chátrá v čase, jenž dovršil bědný stav. To snad okenice skřípou: "vrrahův blaf". Živé duše však tu není, jenom v kotli cosi pění. Již jen krůček k rozednění, když jas svíce náhle ztmav'. Průvanem mi kolem očí proletělo pírko sojčí, co nosíval za kloboukem onen lesník, Jaroslav. Svíce zhasla. Zlověstné zní: Vrrrahův blaf.
Myslivce i jeho psa naučil jsem zahopsat. Jak si hajní pohopsají Poznají hned koho psa jí.
Ach Asto, sladká čubičko, kráskou všech psů jsi byla kdysi. Přes pole, louky, Astičko, za tebou táhli jako krysy. A stejně žádný neužil si, ocit' se s tebou v divném spolku - na zdi dnes jeho kůže visí. Čert aby vzal tu čubčí holku! Ach Lili, sladká holčičko, kdeže jsou dnes tvé hladké rysy? V šantánu, líčko na líčko, Za výstřih růži dala jsi si. Na stole chtěla's plné mísy - já propil psa i kamizolku, a stejně potom řeklas: Jdi si! Čert aby vzal tu čubčí holku! Ach Lili, malá kurvičko každičkou noc jsi byla čísi. Dávalas jenom maličko a brala svraby, syfilisy. Skrývej teď svoje strupy, hnisy, a sedej u prázdného stolku. Dnes se mnou každý přisadí si: Čert aby vzal tu čubčí holku! Poslání nechť z básně čiší, vpálím je hned a bez okolků. Nahlas, ať to každý slyší: Čert aby vzal tu čubčí holku!
Temným lesem
hordy
vlků
A před nimi
hop
skok
hop
a hop
psík bílý
veselý
s nadějí
jiskrou
v oku
Však jistě!
po jeho boku
Myslivec
Chrabrý!
Bohatýr!
Švihácky
zatočený knír
Vintovku
v ruce
ratata bum!
Na čapce
hvězdu rudou
Výstraha
černým psům
co byli
jsou
co budou
Ať přijdou!
Jejich vina!
Ať z nich zbudou
rozbité kosti
krev
a žluč
jedy a zlosti
žlutá slina
a černý chlup
a trouchnivina
Ať si jen přijdou!
Jejich věc!
Práchnivé cáry jejich
potom
dup
dup
dup
do země hrdou
botou
Zašlape
sokolík rudý,
myslivec!
Má malá antikvární krásko barmanko Lucie
zašitá snad už navždy v oprýskané Axe na Perštýně
Přines zas něco ze svých pokladů zpod pultu
Ještě aspoň jednou Skákavého psa
Nebo ten tvůj Ovesný dryák
Aspoň rum
A nalej si taky
Sedni si ke mně Zahrajem si zase zelenou louku
nebo domino
Budeme vzpomínat Tak krásně se mi s tebou
vždycky vzpomínalo
Na instalatéra Bedřicha S natrženou harmonikou
vždycky vyhrával v pasáži Jalta
odrhovačky z tingltanglů
večer po šichtě
Na tu slečnu z rohu Perlovky Jak šilhala
Na jednoho fízla a jeho notes a jak mu tady někdo
šlohnul tužku
Na tvýho chlapa Já vím žes mu nelhala
Na tu soudružku
co ti vždycky v únoru lepila vlaječky do výlohy
Na zedníky co látali díry v Týnském chrámu
hned v květnu v pětačtyřicátém
Na Kainara a Milese Davise a sedm primabalerín z Opery
Na ty jejich
nohy
Na profesora latiny co měl brýle vyspravené drátem
Na hluchého Václava Na jeho francouzské hole Jeho slepou mámu
Na jednu bláznivou holku
No tak přines aspoň myslivce
A pero
ubrousků
je tady
dost
Skákal. Skotačivě skákal. Rozpustile. Z dlouhé chvíle. I přehopsal, co kde potkal. Louku. Pole. Role. I oves. "Stůj!", kráčel za ním. Nezastavil. Sledoval jeho psí krásu, v zářném jasu lad těch skoků, vlny vlasů. Kůži, která za pár roků zahřeje v bederním pásu. Nezastavil --- Skákal. Rozpustile, z dlouhé chvíle. Přes louku. Pole. "Stůj", volal za ním. Nezastavil. Sledoval ho. Jak by víla skotačila v svitu Luny na palouce nahá. Ladná. Klobouk z týla odsunul si. Srovnal pírko. Zvolna nabil --- Nezastavil.
2003 (c) -pixy-