Vážený pane ministře,
chci vás touto cestou upozornit na několik vážných problémů vyskytujících se oblasti komunikace organizací veřejné správy České republiky s občany. Vesměs se týkají toku informací a jsou tedy především v kompetenci vašeho resortu. Současně vás žádám, abyste se zasadil se o přijetí takového řešení, které tyto problémy odstraní.
Podle zákona 106/1999 Sb. "O svobodném přístupu k informacím" ve znění pozdějších předpisů jsou subjekty povinnými svobodně poskytovat informace především státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky (§2, odst. 1). Tyto organizace jsou pak povinné zveřejňovat informace ... též způsobem umožňujícím dálkový přístup (§5, odst. 2), což dle zákona znamená přístup k informaci neomezeného okruhu žadatelů pomocí telekomunikačního zařízení (například prostřednictvím sítě Internet) (§3, odst. 2).
Rád bych vás upozornil, že většina veřejných orgánů tento zákon porušuje, mnohdy velmi hrubým způsobem, a to především ve smyslu nedodržení povinnosti poskytovat informace neomezenému okruhu uživatelů. I když většina institucí zákonem vyžádané informace nějakým způsobem prezentuje na svých webových stránkách, v drtivé většině tyto stránky:
Desítky i stovky konkrétních případů lze jmenovitě specifikovat - dokáže to každý odborník v oblasti tvorby WWW stránek. Způsobů porušování zákona 106 Sb. je však takové množství, že výše uvedený obecný popis je pro tento účel více než dostatečný. Platí přitom, že kvalita a především přístupnost poskytovaných informací klesá přímo úměrně směrem dolů ve struktuře veřejné správy - zatímco prezentace vlády, ministerstev a sněmoven porušují zákon v menší (stále však velmi vysoké) míře, nejhorší situace je potom u prezentací obcí a malých organizací veřejné správy (obce, katastry nemovitostí atd.)
Při opačném toku informací (ve směru od občana k úřadu) je situace ještě horší. Zatímco poskytování informací upravuje zmíněný zákon 106, o způsobu a pravidlech přijímání informací v elektronické formě se nezmiňuje a jsou řešeny (pokud vůbec) pouze zvláštními předpisy, mnohdy velmi nepřesně a neurčitě.
Některé instituce ani neposkytují kontaktní informace na své úředníky (elektronické adresy oprávněných pracovníků) a pokud ano, nemají tito zaměstnanci většinou nikde předpsánu povinnost elektronickou korespondenci vyřizovat, přistupují k ní často jako k méněcennému komunikačnímu kanálu a na elektronickou poštu ani neopovídají (je otázkou, zda ji vůbec čtou).
Elektronické podatelny veřejných institucí jsou pak zcela specifickou otázkou. Například veřejně často prezentovaná podatelna Ministerstva financí je ukázkou nejhorší možné cesty komunikace s občany a bezprecedentním příkladem zcela proprietárního a obecně nepřístupného řešení. Její použití je striktně omezeno na jedinou konkrétní kombinaci softwarového a hardwarového vybavení, které uživatel musí mít - jinak mu stát tuto službu odmítne poskytnout. A dokonce technické specifikace této sluzby neuvádějí plné a přesné požadavky, s nimiž pouze je možné službu využívat; celá řada konfigurací, vyhovujících těmto požadavkům stále není pro provoz Podatelny dostačující.
Domnívám se, že tento postup veřejné správy kromě řady zásad slušnosti, vstřícnosti a korektního přístupu k občanům přímo neporušuje žádný platný zákon ČR (vyjma zákona autorského) - ale patrně jen proto, že žádný zákon tuto problematiku dosud neřeší. Je pouze na zvážení příslušných úřadů, zda nepřímo neporušuje zákony jiné: je velmi těžko pochopitelné, proč český stát vybral a použil řešení, které:
když přitom je technicky možné vytvořit řešení, které je obecně použitelné, využívá pouze všeobecně přístupných standardů a technologií a je tak přístupné neomezenému okruhu uživatelů.
Stávající řešení je navíc svou alibistickou snahou tvářit se jako internetová (a tedy všeobecně přístupná) aplikace kontraproduktivní - pokud by toto řešení bylo nabídnuto ke stažení jako spustitelný soubor .exe pro systém Windows 95 a vyšší, bylo by použitelné pro daleko širší okruh uživatelů. Ministerstvo by jistě sklidilo kritiku, že protežuje jediného konkrétního výrobce - což však nyní zcela bezostyšně dělá také, pouze by to stát alespoň veřejně přiznal.
Pane ministře,
je jistě na vašem zvážení, jak přistoupíte k závažnému porušování zákonů v oblasti působení resortu Ministerstva informatiky a k protežování jedněch a znevýhodňování jiných skupin občanů. Možných řešení je jistě celá řada, rád bych ale zmínil jedno, které by podobným problémům zabránilo.
Chci vás požádat, abyste se zasadil o vytvoření a přijetí zákona, který by všem veřejným organizacím dle §2, odst. 1 zákona 106/1999 Sb. ukládal:
Jakkoli může být práce na prosazení takového zákona náročná, věřím, že se dokážete zasadit o řešení, které ze své podstaty přinese řadu pozitiv pro stát, jeho správu a jeho občany nezbytných: především všeobecný a neomezený přístup k informacím, bezpečnost a integritu dat, úspory veřejných financí, nezávislost státu na vůli konkrétních (často zahraničních) společností, odstranění všech omezení pro volnou výměnu dat, odstranění diskriminace některých občanů v přístupu k informacím a mnoho dalších.
Jsem přesvědčen, že stejně jako já stojíte o kvalitní a dobře použitelný systém elektronické komunikace jak v rámci veřejných organizací, tak i mezi nimi a všemi občany tohoto státu. Pokud je tento můj předpoklad správný, vaším vstřícným krokem k řešení by mimo jiné mohlo být otevření veřejné odborné diskuse k tomuto tématu.
Petr Staníček
a níže podepsaní
17. 3. 2003