Zaparkoval jsem v centru jako obvykle, na parkovacím stání před jedním panelákem. Když jsem se po hodince vrátil, za autem stojí vprostřed ulice blikající sanitka. Kolem se míhají záchranáři, uvnitř zřejmě někdo leží. Infarkt, mrtvice, něco podobného, napadne mě. Jdu si sednou do auta, protože venku je dost zima a čekám, až budu moct vycouvat a odjet. Stejně jako kolona desítek dalších aut, která už ucpala všechny okolní jednosměrky.
Tady jde někomu možná o život, všechno ostatní jde stranou. Počkám, jak dlouho bude potřeba – stejně, co nadělám. Asi jim nepomůžu, nezbude než čekat. Oni vědí, co dělají. Jednou je třeba úplně stejně budu potřebovat já.
Táhněte s tou sanitkou už do prdele! Už tady dřepím deset minut a dávno jsem měl být někde úplně jinde. Zachraňujte si ho v nemocnici – a jestli už umřel, tak si ho taky můžete odvézt! Jak dlouho tady budeme ještě tvrdnout?
Sanitka zmizela do boční ulice, vycouval jsem a odjíždím. Po chvilce mě před křižovatkou dohnala. Jede tiše, asi už nespěchají. Zatrnulo mi, instinktivně jsem zvolnil. Těsně za mnou sanitka zapnula majáky a houkačku a vyrazila do křižovatky na červenou a uháněla k nemocnici. Už dlouho jsem nepocítil takovou úlevu.