Rubrika: Všeobecné

Brrr, děsná představa. Nepřeju přece nikomu nic zlého… Ale houbeles, tomuhle parchantovi tedy určitě jo! Jen ať si tu hubu na sračky rozmlátí, magor jeden. Vždyť mě teď málem zabil i s celou rodinou. Kdybych ho za příští zatáčkou viděl namotaného na sloupu s volantem kolem krku a šaltpákou v anusu, ještě si uplivnu a pomyslím si „to ti patří, hajzle“, zatímco nahlas řeknu: „podívejte se děti, takhle skončí ti, co jezdí jako bezohlední šílenci, co usilují o život všem okolo sebe“.

Co, trestný čin neposkytnutí pomoci bližnímu? Pche! Jak mám za bližního považovat někoho, komu nezáleží na tom, kolik lidí kolem sebe zabije. Pomož svému nepříteli, nastav druhou tvář, kdo po tobě kamenem… – přesně na tohle ta naše nešťastná civilizace jednou definitivně dojede. Ten věčný a nešťastný soucit s vrahy neznajícími oněch skrupulí, které drásají naše nyvá svědomí, neváhajícími vrazit nůž do zad i svému bezelstnému zachránci. Jak je mi to proti mysli, sám se určitě nezachovám tak, jak je mi to u jiných odporné. Každému, co jeho jest, Darwinovi metál. Ano, nejspíš smeknu nad tím trpícím hajzlem, ale s hlubokým zadostiučiněním pojedu dál.

Je s podivem, jak někdo může žít v představě, že si zřídí blog na webu – tedy stránky veřejně přístupné komukoli z těch stamilionů uživatelů internetu, indexované vyhledávači a odkazované ve veřejných seznamech blogovacího systému – a myslet si, že jsou to stránky soukromé, určené pro jakýsi fiktivní úzký okruh posluchačů a že tam nikdo jiný chodit nebude. Člověk by si řekl, že tak naivní snad nejsou ani prepubertální blogerky se svými Tokio-Hotel-fanblogy. A přece se najdou starší, nepoměrně inteligentnější, leč naivní asi úplně stejně.

Jistá Ngvadi je ukázkovým příkladem. Pidliká si to spokojeně na svém malém, zdánlivě neviditelném blogu jen pro pár známých v domnění, že nikdo jiný neposlouchá (což je sice taky sebeklam – ale aspoň mlčí a nepíšou komentáře). A myslí si, že si vytvořila svůj soukromý mini-internet, kolem něhož je jakási zeď a nanejvýš někdo cudně sem tam nakoukne oknem. Jenže pak si dá na stránky soutěž pro čtenáře… (Že by podvědomá touha prasadit se a přece jen přilákat nové čtenářstvo? Člověk míní, a jeho podvědomí se činí.) A diví se převelice, že jí to ty cizí čtenáře přilákalo a že jí tam začali „chodit lidi“. Potažmo – jak káží pevné zákonitosti internetu – se jí začali ozývat v komentářích, objevili (jsme) se zde v počtech nepřehlédnutelných: blbci, kritici, grafomani, prudiči i trollové, začali kafrat, prudit, hádat se. Nu, jak to tak chodí (nevyhnutelně) všude. Dotčená světloplachá blogerka to ovšem nevydýchá a s tím, že se jí vetřelci usadili v obýváku to zapíchne a odstěhuje se.

Normální zákon schválnosti. Rok na ten web skoro nesáhnu, a zrovna když se rozhodnu rozjet nějaké nové projekty (jako třeba tenhle web), tak server začne permanentně padat a sypat se na jednu hromadu. Někdy i desítky minut není dostupný httpd, i když ping nebo ftp třeba běží normálně (ale někdy žuchne i ten). Sice je slíbeno nějaké nové železo, ale to už za tu dobu muselo objet třikrát zeměkouli, jinak by to už dávno běželo. Takže jestli vám pojde browser na timeout, stěžujte si třeba v lampárně na pátém nástupišti, já za to nemůžu.

No jasně, jako bych to slyšel. Snad si to můžete i ušetřit. Sebestředný a sebehledný Staníček se zase někam cpe. Nejdřív halasně vytroubí, že končí, odejde dveřma, aby se zase mohl vrátit oknem zpátky. Trapné. A ještě se tady bude zkoušet vymlouvat, že přece říkal jinam a jinak a že tohle jinde a jinak je. Ale pod oprášenou fasádou je to přitom furt to samý. Známe to, ne?