Pixylophone - archiv

Tsara Vasilye a tsarevnu Nadyu zalila tsunami

V poslední době jsem četl hned několik debat o vlnách tsunami a o tom, jak je se mají správně psát. Odhlédnu-li od asijské katastrofy, docela mě zarazilo, jak moc se u nás tsunami uhnízdilo. Ještě z knih svého dětství si pamatuji na vlnu cunami (nejspíš po výbuchu Krakatau), na to, jak cestovatele kousaly mouchy ce-ce, a na psíky ši-cu z obrázkové knížky o psích plemenech. Jenže doba se přelomila, čeští žurnalisté opisují svodky cizích agentur a bezmyšlenkovitě i bez citu pro češtinu píší o tsunami, mouchách tse-tse a psících shi-tzu. Nebýt naší bohaté bolševické minulosti, snad by došlo i na toho tsara Vasilye.

Přitom jde pouze o transkripci. Neboli pokus o zápis cizího jazyka prostředky jazyka jiného. Na světě je spousta jazyků, používají navzájem různé abecedy a skupiny fonémů — půlku českých slov Číňan nevysloví, Rusové zapíší v azbuce cizí slova tak, jak je slyší, hlásky běžné v ruštině zas nemají paralelu v angličtině a Bratislava je pro běžného Japonce cosi jako Baračisuraba...

Zmíněný foném, angličtinou přepisovaný jako "ts/tz", je hláska, kterou Japonec vysloví jako něco, co nám připadá jako "c", možná malinko říznuté "ť" — nejbližší naší jazykové výbavě bude to "c". Angličané ale hlásku "c" neznají, pomáhají si v podobných případech opisem pomocí dvouhlásky "ts", která jim zní asi tak nejpodobněji. Čeština je ale jazyk velmi fonetický a "ts" se vyslovuje běžně jako dvouhláska (podstata, divit se), tedy spíše "t-s" než ryzí "c". Zmíněné cunami je přitom japonské slovo — pokud se nepletu, je to složenina cu (přístav) a nami (vlna) — a neobsahuje žádnou dvouhlásku "ts", ale právě ono čisté (téměř) "c".

Transkripce slouží hlavně k tomu, aby se slovo z cizího jazyka co nejvíce přiblížilo jazyku jinému. Používat proto v češtině pro japonská slova anglickou transkripci (kterou si člověk musí nejprve přeložit z angličtiny do češtiny a člověk angličtiny neznalý se nechytne vůbec), je nepraktický nesmysl. Popírá zcela svůj původní smysl a cizí slova mateřskému jazyku vzdaluje, namísto aby mu bylo blíž a lépe uchopitelné. Jistý omluvitelný význam to má jen v obchodní praxi — především názvy firem a značek (Datsun, Mitsubishi atd.), které sami Japonci přepisují do latinky právě anglickou transkripcí, se tak ponechávají; hlavně proto, že tato podoba je ustálena i v grafické podobě firemního loga a není v dnešní globalizované době obvyklé dělat pro každý jazyk jiné logo. To však nic nemění na tom, že i názvy zapsané českou transkripcí (Dacun, Micubiši) jsou zcela korektní (jen už nám to pro ten nezvyk připadá dost divné).

Ovšem obecná slova, nechráněná žádnou obchodní značkou, slova z běžného jazyka, by se přepisovat anglickou transkripcí neměla. Napsat tse-tse, tsunami nebo shi-tsu je totéž jako psát tsar místo car, Yeltzin místo Jelcin, Laozi namísto Lao'c, taiji / tai chi namísto českého přepisu tai-či nebo třeba Mao Zedong místo Mao Ce-tung...

Je pravda, že i ve starých slovnících se dá najít i podobu tsunami, ale často jen jako variantu českého zápisu cunami. Nedělám si iluze, že se to už někdy změní a musím se smířit, že tsunami se v našem (žurnalistickém) slovníku asi uhnízdilo navždy. Ale dočkat se toho, že jednou MF-Today napíše, že oslavit výročí Karla Chupacka odcestoval prezident až do Beijingu přes Moscow a Karachi (kde má podepsat kyotoský protokol), ale musel se vrátit, protože v China se rozvodnily řeky Huang He a Yangtze (nebo Chang Jiang?), bych opravdu nerad...

Když rozhodují zlomky pídí a špetky mžiků

Dnešní podvečerní cesta od Karlových Var směrem ku Praze byla opravdu bohatá na zážitky. První byl neuvěřitelný stealth-rider, jedoucí proti mně téměř potmě v téměř černém autě bez rozsvícených světel. Zaregistroval jsem ho až nějakých dvacet metrů před sebou. Teprve když mě míjel, jsem postřehl, že v místě reflektorů svítí sotva znatelně cosi modrofialového. To mi zatrnulo poprvé. A podruhé, ještě víc, když mě deset minut na to na zákazu předjíždění, přes plnou čáru, těsně před neblikajícím železničním přejezdem, s náklaďákem asi padesát metrů proti nám, nejmíň stotřicítkou předjel dobrák v pražském meganu, a to ještě tak, že jeho myšce jsem musel uhnout až za krajnici.

Až do Kladna mě nedokázala pustit utkvělá myšlenka: kdyby mi to na těch vyjetých kolejích poskočilo jen o kousínek víc, než to poskočilo, a já i s dosud klidně spící ženou a dcerkou broukající si na zadním sedadle skončil někde vprostřed té chmelnice támhle napravo, byli bychom nejspíš jen jednou z těch tisíců víkendových nehod ve statistikách. Ale pokud bych toho (sebe)vraha potkal o pár kilometrů dál vyvaleného na střeše v poli vedle silnice a při pohledu na jeho krvácející údy bych ani nepřibrzdil, se zadostiučiněním si pomyslel cosi o božích mlýnech, a jel dál, byl bych zaručeně za zločince, vyvrhela a exkrement společnosti.

Stále dokola si tu situaci snažím představit, vžít se do ní do posledního detailu a ujistit se, že bych přece jen zastavil a pomohl mu. Bohužel se mi to daří jen velmi těžce a nemám z toho ani trochu radost.

Malý úlet Jany Klusákové

Omlouvám se Adamovi Javůrkovi a spol., že jim fušuju do řemesla, ale toto mi opravdu nedalo. Když dnes Jana Klusáková na ČRo 1 ohlásila svého Hosta, okamžitě mě napadlo, že to asi bude hodně zajímavé. Bylo.

Pořad Host Jany Klusákové si klade za cíl představovat jednak osobnosti známé tak, jak je dosud neznáte, jednak osobnosti, které dosud neznáte, ale měli byste je znát — a dnešním hostem však byl tiskový mluvčí plzeňského pivovaru. Věru pořádný oříšek i pro ostříleného novináře: udělat profilový rozhovor s někým, kdo je královsky placený za to, aby v médiích co nejlépe prezentoval svého zaměstnavatele a příznivě ovlivňoval jeho mediální obraz. A má-li dostát požadavkům svého chlebodárce, musí tak činit za všech okolností, ve dne v noci. Jedinou možností, jak se s takovým "hostem" vypořádat, může snad být jedině hovořit výlučně o rodině, koníčcích, dovolené a počasí — a slovům jako pivo, Plzeň nebo nedejbože konkurence se vyhnout dalekým obloukem.

Paní Klusákové se to nepodařilo (ba se ani nesnažila), takže namísto "představení osobnosti, jak ji neznám", jsem si poslechl jenom agitku plzeňského pivovaru jak z partesu. Včetně prezentace obchodních aktivit, šíře portfolia a jemného nactiutržení konkurence. Dnešní Host se paní Klusákové opravdu nepovedl a má-li sama na svědomí i jeho výběr (o čemž docela pochybuju), ujelo jí to přímo parádně.

Cukr ne...

Cukr ne, to není cukr — to je sádra. (*) Nechtěl by to někdo natočit?

(*) Pokud nechápete, pak se málo díváte na televizi. Chvályhodné.

Co s přebytkem čtenářů?

Jak trefně poznamenal kdosi ve zdejších komentářích, tento web začíná trpět nadbytkem čtenářů. Plně s ním souhlasím. Na jedné straně jsem strašně vděčen za každého spokojeného návštěvníka, kterému moje stránky něco dají — a současně nostalgicky vzpomínám na doby, kdy sem chodilo jen několik desítek lidí denně a měl jsem pocit, že je všechny znám téměř důvěrně.

Když se návštěvnost přehoupne z desítek na stovky a ze stovek k tisícům, nastoupí platnost Zákona velkých čísel. Mezi stovkou lidí se vždy najde aspoň jeden blb. Jeden z mnoha set je agresivní idiot. Jeden z tisíce je spammer. Když na vaše stránky dochází něco jako spočetná partička známých, na srážku s extrémním individuem musíte mít opravdu velkou kliku. Dorazí-li nepřehledný dav, je takové setkání téměř jisté a na denním pořádku. A zatímco rozdílu mezi desítkou a tisícem obyčejných čtenářů si ani nemusíte všimnout, rozdíl žádný vs. jeden blb je znatelný až jauvej...

A nejen hovádka boží dokáží naprosto zkazit celý den a znechutit jakékoli vaše snahy (mám-já-to-vůbec-zapotřebí?)... Dorazit vás může i nezanedbatelná skupina celkem svéprávných čtenářů, pro které takový web už není nějakým deníčkem, obyčejnými stránkami nějakého Staníčka — ale je to Instituce. Instituce, která má za povinnost poskytovat jim pravidelně jistý druh informací a jestliže tak náhodou nečiní, tak je oheň na střeše a být nějaký Úřad na ochranu čtenářů blogů a jiných webových stránek, tak už tam píšou podnět k prošetření. Nejdojímavější jsou pak jejich komentáře typu "tady už to stojí za starou belu" a "co to tu píšeš za hovadiny, to už sem taky nemusím chodit"...

Vážení, nechoďte. Ani netušíte, jakou radost mi tím uděláte. Nemám žádné kanceláře, reklamační oddělení, otvírací dobu ani stanovy a nejsem instituce. Není mou povinností psát určité věci a určitým způsobem. Není mou povinností psát.

Dělám to od počátku jen pro radost. Jenže té ubývá.

Poslední dobou...

Kohnovi jdou špatně obchody, blíží se bankrot. Celé večery klečí v synagoze a ptá se Boha: "Proč mi to děláš? Proč zrovna mě?". Ale žádná odpověď. Týden nato mu syn uteče k cirkusu a dcera se spustí s dragounem, ještě k tomu s křesťanem. Zase se Kohn modlí a zase se ptá: "Proč já? Proč ausgerechnet já?" Týden nato Kohnovi zemře žena. "Proč?!". O týden později Kohn vyhoří, věřitelé se přihlásí o všechny směnky a banka mu zamítne úvěr. Zoufalý Kohn jde zase do synagogy, ale ještě na schodech upadne a natřikrát si zlomí nohu. "Proč?! Proč mi to děláš?", leží zoufalý Kohn v bolestech na zemi a vzpíná ruce k nebi.

Konečně se Bohu Kohna zželelo a odpoví mu: "Já ti ani nevim, Kohn. Prostě mě poslední dobou nějak sereš..."

Skvělý den

Dneska byl báječný den. Od rána krásně pršelo, zvládl jsem spoustu práce a odpoledne jsem si udělal v hudebních nástrojích hromadu radosti. Zuzance se strašně líbí hraní na všechny nástroje, co jsem přinesl, a určitě si to ještě parádně užijeme.

Tak vidíte, vy vohrábla, že si pořád jenom nestěžuju. Užíváte si to?

Business Úvěr Retail Banking výsledovka

I pozastavil se aKB nad podivnou podobou názvu jedné banky a zalkal. Poštkal jsem si s ním, anglismy a jiné prasárny v češtině mě drtí už dlouho a s leckterými se nesmířím asi nikdy. Nicméně web oné banky je esencí nejen prezentace všech Czenglish JiggaJigga Kewl Týpků, ale ryzího frikulínství vůbec.

Ani moc nechápu, co se tam vlastně snaží komu nabízet. Retailové bankovnictví, Small Business bankovnictví, Komplexní služby All Inclusive, Business Úvěr, Pioneer-Sporokonto, Konto Economy a NetBanka — co víc si asi mladý cool snowboarďák může přát? Nebo pro koho je to vlastně určeno... Pro mě ne, já bych rovnou prchnul do banky, kde na mě budou mluvit česky a nepoprskají mě při rozplývání se nad nabídkou těžce vychytanejch a F.U.C.K.T vymazlenejch služeb.

Pozn.: Zajímavé je, že "Živnostenská Banka" mají jen v logu — jinde už uvádějí (správný) tvar "Živnostenská banka"; v kontaktní adrese se ale jejich nejistota raději srazila do plnoverzálkové usazeniny "ŽIVNOSTENSKÁ BANKA".

Pozn. 2: Nevím, moje angličtina není nijak excelentní, možná se mýlím, ale řekl bych, že v czenglish plynule pokračují i na anglické verzi stránek ŽB...

Zpět v čase se ZenGardenem

Bruce Lawson upravil design CSS ZenGardenu pro všechny, kterým se stýská po webdesignu druhé půle devadesátých let a kdož stále považují animovaný GIF za dobrý nápad (via Wasp).

Co se stalo, Stalo se... zapomeňte

Všechno zlé je k něčemu dobré, takže všechno dobré musí uvolnit místo. Vedení ČT ruší jeden ze svých nejlepších pořadů, "Stalo se...", podle něj je pitomůstka "Budování státu" lepší a má "Stalo se..." nahradit.

Jasně, Jablonský je občas skvělý (občas trapný), některé osoby imituje skvěle (některé příšerně) a na rozdíl od jiných (možná lepších) imitátorů si na něm hodně cením, že se neomezuje jen na hlasový projev, ale má precizně nacvičenu i mimiku a gestikulaci imitovaných — a to mu jde pohříchu mnohdy lépe než onen projev hlasový. Pořád jde ale o méně vtipný pořad, navíc o pořad jiného typu, než Stalo se...

Ačkoli kdyby si Jiří Podlipný odpustil své herecké vstupy v posledních sériích a "Stalo se..." ponechal u jeho prapodstaty — tedy vtipném střihu nesouvisejících pořadů — udělal by taky lépe. Zůstal by sice dále upozaděn jako "pouhý" autor a skromně nenápadný moderátor, leč možná by pak někomu nezačal připadat jako komik horší Jablonského a nebyl by jím nahrazen.

Kráva

Potkal jsem dnes krávu. Seděla na kladenském berňáku a říkala si správce daně. Přišel jsem tam se slušnou prosbou, že jsem přestal být zaměstnán a co že bych nyní pro finanční úřad měl udělat. A čekal jsem, že se dozvím, že bych se měl někde přihlásit, nebo něco vyplnit, nebo aspoň někam posílat nějaký peníz. Dozvěděl jsem se ale pouze to, že kráva tu od toho není a mám si to najít v zákoně. Puf.

Takže pro úplnost: kráva sedí na FÚ Kladno a jmenuje se Krakovská. Co už víc můžu udělat...

Velké malé novinky od Apple: nejmenší a nejdostupnější Mac v historii a nejmenší iPod

Chtěli jste si někdy vyzkoušet maca (rozuměj počítač Apple) a připadal vám příliš drahý? Tak tenhle argument už pusťte z hlavy. Ve své včerejší keynote na MacWorld Expo představil Steve Jobs zbrusu nový Mac mini.

16,5×16,5×5 cm velký (!) stolní počítač bez periferií, výkonově srovnatelný s iMacy i PowerBooky, s kompletním vybavením pro domácí multimédia (iLife) a hromadou dalšího bundlovaného SW. Cena: $499. Možnost dokoupit Wi-Fi (Airport), Bluetooth, SuperDrive (DVD-RW) atd. Nevím jak vy, ale já se posadil na zadek.

A aby toho nebylo málo, jako druhá perla je tu ještě nový přírůstek do rodiny iPodů: iPod Shuffle. Pidipřehrávač s 512 MB/1 GB za $99.

Není to zdaleka všechno, s čím se Apple vytasil (za zmínku stojí přinejmenším ještě nový iWork, hlavně jeho editor Pages), ale já myslím, že i tohle stačí. Rok 2005 si Apple bude pamatovat jako přelomový.

Mimochodem: I těm najzarytějším odpůrcům doporučuji podívat se na celou keynote (tedy pokud možno až pomine přetíženost serveru a download bude aspoň trochu plynulý). Je to opravdu zajímavé podívání.

Tak to máme sto šedesát tisíc mrtvých, deset tisíc nemluvňat. Můžu to tak nechat?

Neustále přemýšlím, jestli je to prostě tím, že lidi jsou už tak otupělí vůči cizímu neštěstí, nebo mají všichni tak malou představivost — nebo prostě jen tím, že první přikázání infotainmentu velí: "Krev! Více krve!". Nevím.

Pouhý slovní popis asijské katastrofy mé představivosti stačil k prudkému rozběhu vstříc soukromým tragédiím všech těch tisíců otců, matek, dětí, manželů, babiček a kamarádů. Musím ji brzdit, abych se udržel při smyslech — což ostatně platí při každé jiné tragédii, a nezáleží přitom na tom, zda jde o dva mrtvé při autonehodě v jižních Čechách, o zemětřesení v Turecku s následky v řádu tisíců mrtvých nebo občanskou válku ve střední Africe, kterou už odneslo lidí na několik milionů. Jaký je v tom rozdíl?

V médiích to zřejmě vidí jinak. Nejenže se neustále obsedantně předhánějí ve všech těch rekordních číslech — ale copak je strašnější, jestli zemřelo sto dvacet šest nebo sto padesát sedm tisíc lidí? Je snad o něco hrůznější, když nezahynula "pouhá" čtvrtina, ale rovnou třetina obyvatel nějakého ostrova? A ovšem ty reklamní šoty... Úchylní střihači pod vedením psychopatických režisérů se předhánějí v co nejdrastičtějších sestřizích reálných záběrů — když je tam smrt v přímém přenosu, tím lépe, pokud tam bude záběr (nyní již nejspíše mrtvého) rozesmátého batolete, budou snad i prémie. Ty bastardy rochnící se v cizí krvi bych s chutí připoutal k židli a nechal se je dívat, jak se totéž děje jejich blízkým. I když si nějak přestávám být jist, jestli by jim to náhodou nedělalo dobře.

Copak to lidi musí vidět, aby jim to došlo? Copak musím vidět na vlastní oči nepříčetnou matku, marně hledající své milované dítě, abych pochopil, jaká katastrofa se stala? Pokud ano, pak je to to nejzoufalejší na celé věci — tragédií se po celém světě děje denně bezpočet, v součtu stejně ohavných, nespravedlivých a fatálních. A celé to je jen důkazem toho, jak k nim jsou všichni bez těchto mediálních berliček slepí a hluší...

Všechny ty sestřihy, které mě snad mají přimět k příspěvku do jakéhosi fondu, na mě mají poněkud jiný účinek. Ač ateista, mám po nich spíš chuť vypnout všechny přijímače, zhasnout všechna světla, pokleknout a tiše se střídavě modlit za osudy a zbytky příčetnosti těch milionů přeživších a osud ubohých prasečích duší naší "západní" civilizace.

Mimochodem, jsem opravdu sám, kdo považuje za nebytečnou ostudu, když stát ze svého rozpočtu vyčlení "celých" deset milionů (když milion je pro státní rozpočet jako prd do oceánu), zatímco jeho občané (pro něž je dobrá každá koruna) sami obratem dali dohromady desetkrát víc? Že je k zblití, když erár nepustí chlup ani v takových situacích a nechává to na svých (už vysosaných) občanech?

Poklekni člověče a pomni...

D1: tankodromáž

Ano, ano. Dý One, nejdelší veřejně přístupný tankodrom, betonová valcha, dvousetkilometrový vibrátor. Měl jsem to potěšení jet po tomhle simulátoru dálnice mezi Prahou a Brnem v posledních pár dnech hned čtyřikrát. Tlumiče v autě se setrvačností klepou ještě dvě hodiny po zaparkování a plotýnky se mi budou na původní místa vracet aspoň čtrnáct dní. Je vůbec přípustně tohle stále ještě nazývat dálnicí a dokonce za to rajtování po nesouvislých betonových blocích snažících se odhodit nadskakující auto do nejbližší škarpy chtít ještě nějaký poplatek? Není to tak trochu chucpe?

Mimochodem, všiml jsem si jedné pozoruhodné věci. Moderní auta zřejmě (utajeně, aby se to nedozvěděly olejářské společnosti) jezdí na světlo. Zní to divně, ale jinak si svá empirická pozorování vysvětlit nedokážu — posuďte sami:

• běžná bílá světla — vůz jede 120-130 km/h
• ostrá namodralá jodová/xenonová světla — 130-150 km/h
• silné mlhovky — 150-160 km/h
• jodová/xenonová světla + mlhovky — 160-180 km/h
• dálková světla + mlhovky — 180+ km/h
• modré/fialové LED doplňky — přidejte ještě 20 km/h

Zajímavý je taky fakt, jak stoupá počet zákalů a jiných očních vad u českých řidičů. Takový postižený jedinec se domnívá, že padá hustá mlha a je nezbytné rozsvítit všechny mlhovky, ač je právě jasný den nebo čiročirá bezmračná noc. Na pováženou je, že tato zákeřná choroba už zřejmě postihla přibližně každého čtvrtého řidiče. ...

Tak jo, přiznávám: mám D-One nadlouho plné zuby a příště jedu vlakem. I když to znamená vstávat o dvě hodiny dřív a vracet se domů v hodinu velmi nejistou...