To už tak chodí. Člověk čtyři roky dělá zajímavou, pestrobarevnou práci, která ho naplňuje a uspokojuje. A pak – snad zákonitě? – přijde zlom, kdy se cosi zásadního změní a z kdysi zábavné práce plné každodenních výzev a problémů k řešení se stane nudná, šedá rutina. Pro některé je to cíl, vysněné eldorádo – od osmi do pěti a večer klídek a ještě-třicet-let-doklepat-do-důchodu – pro někoho naopak důvod co nejdřív odejít. Pro mě tedy určitě.
Čas zůstat pominul, nastává čas zvedání kotev k novým horizontům. Plachty jsou napjaty, haťapy zapjaty, vzhůru na pálubu.