Mnozí bystří poznali, že básnička v minulém
příspěvku je napsána v dadštině. Jelikož se jedná
o jazyk sice prastarý, ale přece jen velmi chudý a primitivní, stává se
i překlad zdánlivě prosté dětské říkanky netriviálním úkolem.
Pojďme se proto na něj podívat podrobněji.
Cé hákong cuk-hijálá` šuam belonk trápong
Cé hákong je ta nejjednodušší část, cé znamená
„nějaký“, případně je to i jakýsi dadský neurčitý člen, a
hákong je „pes“. Dadové prakticky nelovili, chovali jen minimum
zvířat a před ostatními měli velký respekt (zvláště ptáků se
vyloženě báli, k čemuž se ostatně za chvíli dostaneme). Tento fakt je
znát i na omezených jazykových prostředcích z oblasti fauny:
hákong (pes), trápong (kůň), strákong (kráva),
ostrákong (ovce, koza, jelen ad., doslova „jako-kráva“),
pipong (myši, ježci, veverky a jakákoli malá zvířata, Dadové je
nerozlišovali). Zde tedy cé hákong, „(jeden) pes“.
Jak jsme říkali, dadština byl jazyk extrémně primitivní, pro mnoho
věcí Dadové výraz vůbec neměli – báli se jich, nezajímaly je,
nerozuměli jim nebo si jich prostě při točení žentourem nevšímali.
Bylo-li zapotřebí vyjádřit něco složitějšího, používali mnohé
složeniny, opisy a idiomy, doprovázené obvykle bohatou gestikulací a
tancem.
Cuk znamená „spolu, dohromady“, obecně vyjadřuje sloučení,
spojení – podobně jako naše předložka „s“ či předpona „s-“.
Slovo hijál, jak víme, znamená přeneseně „nic“, doslova je to
… řekněme … „výkal“. Hijálá je jemu odpovídající
sloveso, dlouhá koncovka „-á“ (doprovázená více či méně výrazným
mávnutím rukou do dáli) vyjadřuje minulý čas, cuk-hijálá` tedy
nejlépe odpovídá českému „skakal“. Šlo by pochopitelně použít
i zástupné sloveso ruk, které nahrazuje všechna v dadštině
neexistující slovesa, ale pro zvýšení přesnosti překladu jsem se mu
chtěl vyhnout. A konečně am je jídlo, šuam je mnoho
jídla, šuam belonk trápong (doslova „mnoho jídla patřícího
koni“) lze tedy chápat jako nejvhodnější výraz pro ovesné pole.
Či r cuk-hijálá` šubachmr šubachmri
Či r cuk-hijálá` je zřejmé: „A on skákal“. Slovo
šubachmr je obvyklá složenina: mr je, jak známo,
„dřevo“, bach je zápor. Bachmr (doslova „nedřevo“)
byl běžně používaný termín pro ostatní rostliny, květiny, trávu –
vše, co roste a není to dřevo. Šu je „mnoho“,
šubachmr je tedy „louka“. Barvy Dadové neznali, vyjadřovali se
pouze opisem. „Zelená“ je nepochybně barva „luční“, zde je tedy
zcela namístě adjektivum šubachmri.
Cé mat puorá ó takapuori belonk hákong puorá
Slovo „myslivec“ v dadštině samozřejmě neexistuje, patrně
nejblíže mu je termín mat, tedy „náčelník, rek, odvážný
muž“. Taka je „nahoře, horní část“, puor je
„dole, spodek“. Podle kontextu pak puor znamenalo i „noha,
nohy“, sloveso puorá pak „jíti“. Cé mat puorá –
„náčelník jde“.
Takapuori jsou „záda“ (ve starodadštině dokonce „zadek“,
tento význam ale postupně vymizel), takapuori belonk hákong jsou
„záda psa“. Věta cé mat puorá ó takapuori belonk hákong
puorá tedy doslovně zní „náčelník jde, jak záda psova jdou“, tj.
„náčelník jde za psem“.
Či šu kalaši takataka belonk r
Poslední verš byl největší překladatelský oříšek. Jak už jsme
poznamenali, Dadové měli hrůzu z ptáků, báli se nejen jich, ale i všeho
s nimi spojeného. V jejich jazyce vůbec nenajdeme slova pro pojmy spojené
s křídly, létáním, není zde výraz ani pro vejce, zobák nebo peří.
Pochopitelně pro „klobouk“ už vůbec ne. Dadové pokrývky hlavy nenosili,
ani se nijak nezdobili. Patrně by ani nepochopili důvod, proč by měl někdo
nějaké ozdoby nosit. Výraz „péro na klobouku“ je proto v dadštině
nejen nesdělitelný, a i kdybychom se nám jej podařilo nějak opsat,
postrádal by pro Dady jakýkoli význam.
Nejpravděpodobnější, co by typický Dad při pohledu na myslivce
„s pérem na klobouku“ řekl, je patrně „jeho hlava je velmi
nápadná“. Což je přesně to, co stojí v posledním verši.
Takataka („hlava“, doslova horní část horní časti těla)
belonk r („patřící jemu“ = „jeho“) je šu kalaši.
Sloveso kalašá znamená „vidět“, kalaši je
„viditelný, nápadný“ a šu, jak víme, je „mnoho“. Šu
kalaši = „mnoho viditelná“ = „velmi výrazná“.
Dohromady tedy Či šu kalaši takataka belonk r znamená doslovně:
„A velmi viditelná hlava patřící jemu“.
Půvabný a zvukomalebný jazyk, tahle dadština, že? Škoda, že už se
dnes používá tak málo…
