Rubrika: Všeobecné

Tento příběh mi dnes přišel vánoční poštou přímo z epicentra moderních svátků, ze země, kde se zabydlel Santa Claus se svými skřítky, soby a dárky a kde tiché a červeno-bílé vánoce jsou ty nejvánocovatější na světě. Neodolal jsem a hned jsem ho pro vás z té angličtiny přeložil.

Čtyři Santovi skřítci onemocněli a zbylí učni už nestíhali vyrábět hračky dostatečně rychle. Santa začal pociťovat předvánoční tlak. Paní Clausová mu následně oznámila, že k nim jede na návštěvu její matka, což mu ještě dodalo. Šel zapřahat soby a zjistil, že dva z nich přeskočili plot a zmizeli bůhvíkam a další dva budou za chvilku rodit. Když potom začal nakládat saně, praskla jim postranice, pytel plný hraček spadl na zem a ty se rozsypaly všude kolem.

Otrávený Santa si odskočil do domu pro sklenku moštu a panáka rumu. V kredenci zjistil, že mu skřítci všechen mošt vypili a rum schovali. Dočista deprivovaný ještě nechtěně shodil džbán na mošt, který se rozletěl po kuchyni na stovky střípků. Šel do komory pro koště, ale to dočista ožraly myši.

Vtom zazvonil zvonek. Napružený Santa nakráčel ke dveřím a trhnutím je otevřel. Na prahu stál andělíček s velikým vánočním stromem a pravil mírně a radostně: „Veselé Vánoce, Santo. Jaký je dnes nádherný den! Mám pro tebe krásný stromek, kampak ho dáme?“

A od těch dob napichujeme na špičku vánočního stromku malého, roztomilého andílka.

Takzvané pravidlo zipu je mezi řidiči neustále diskutované téma. Někteří ho nejsou a nebudou s to pochopit, jiní budou navždy přesvědčeni o své pravdě, byť by byla sebeblbější. Dá se ale nějak dokázat, co je opravdu lepší a jestli má to pravidlo skutečně nějaké opodstatnění a objektivní význam? Podle mě ano.

Především si ujasněme jednu věc. Pokud je provoz na dálnici plynulý a rozestupy mezi auty tak velké, že pokryjí i výraznější zpomalení a omezení třeba na 60 km/h nezpůsobí kolonu, pak není prakticky co řešit. Zde žádná podobná pravidla potřeba nejsou a každý svéprávný řidič je schopen se optimálně zařadit a projet kritickým místem zcela plynule, aniž by někoho kolem nějak omezil. Jde ale o ty extrémnější situace, kdy je hustota provozu vyšší a zpomalení provozu a uzavření jednoho pruhu dopravu omezí nebo dokonce zastaví. V takové situaci se strategie slučování dvou jízdních pruhů do jednoho stává poměrně zásadním problémem.

Matematický pohled

Problematika spojování jízdních pruhů se dá z matematického pohledu převést na počítání s koeficientem určujícím, v průměru kolikátý řidič v pravém, průběžném pruhu před sebe pustí ridiče z končícího pruhu levého.

1. Pravidlo zipu – zde je to přesně k=1. Každý řidič před sebe pustí jedno auto, pak projede sám. Za této situace se pohybují oba pruhy shodnou rychlostí. Při jiných strategiích platí jiný koeficient k a chování v jízdních pruzích se liší.
2. Agresoři a submisivní dobráci (k<1). Zdaleka ne jen ryze teoretická situace, kdy si vozy v levém pruhu dokáží vynutit vpuštění do pravého pruhu častěji, nad rámec „solidarity“. Před jedno auto vpravo se klidně vecpou dva i více vozů, připojující se agresivní řidiči nedají řidičů v průběžném pruhu na výběr, zatímco ti vpravo je „radši pustí“. Levý pruh se v této situaci pohybuje rychleji (1/k-krát) než pravý. I když je v této situaci levý pruh rychlejší, měl by při vyrovnaném stavu být delší než pruh pravý. Ale do delšího pruhu se nikdo při dojetí kolony zařadit nechce. Délka levého pruhu proto bude kolísat mezi výrazně kratším („vlevo to jede rychleji, zařadím se tam“) po přibližně stejně dlouhý. Navíc zde funguje psychologický faktor, že agresivních řidičů je (přece jen) méně než řidičů „submisivních“ a do levého pruhu s vědomím toho, že si za chvíli bude muset vynucovat zařazení doprava, si ne každý troufne.
3. Zoufalci a dobré duše (k>1). Auto jede v levém pruhu a snaží se „vecpat“ do pruhu pravého. Průběžný pruh má přednost, řidiči v levém pruhu jsou navíc vnímání jako ti, kteří „předbíhají“ – takže nezbývá než doufat v dobrotu a ochotu někoho vpravo. Nicméně to, jestli je pustí v průměru každé třetí, nebo desáté, nebo padesáté auto, má vliv pouze na to, jak rychle poroste kolona v levém pruhu a jaká bude ochota řidičů se tam zařadit. Tak jako tak skončí levý pruh víceméně shodně jako v předchozím případě: stejně dlouhý nebo o něco kratší než pruh pravý, průběžný.

Konec matematiky

Nyní udělám krok stranou, abych to všechno popřel: celá tahle matematika je totiž úplně zbytečná. Chtěl jsem jen ukázat, že všechny případy se ve výsledku liší jen v tom, jestli bude rychlejší levý pruh, nebo pravý, jestli se konkrétní řidič více zdrží vlevo, nebo vpravo. Ale na rychlost dopravy jako celku, na průchodnost daného dopravního uzlu to nemá prakticky žádný vliv: kolona končí většinou s oběma pruhy cca stejně dlouhými a auta se před spojením pruhů nějak zařazují do průběžného pruhu a do zúžení vjíždějí stejně rychle.

Klíčové je zde to „přibližně“. Ty ztráty a efektivita celého systému jsou totiž v těch „nestandardnos­tech“. Zpomalení vzniká tam, kde se dva řidiči nonverbálně dohadují, kdo koho pustí. Ke zpomalení vede neplynulost: kdykoli se kdokoli v pravém pruhu může rozhodnout zabrzdit, aby pustil auto zleva. Zpomalení vzniká i při volbě „efektivnějšího“ pruhu při dojíždění kolony a při případném měnění pruhů. Všechny tyto faktory vedou k malému, ale nezanedbatelnému snížení rychlosti celé kolony. A to zde vůbec nemluvíme o bezpečnosti a snižování rizik.

Hlavní výhodou a prakticky jediným smyslem pravidla zipu je totiž jeho predikovatelnost. Jasné nastavení pravidel zajišťujících shodnou rychlost a průchodnost obou pruhů (odpadá volba, kam se v koloně zařadit) a jednoznačný postup při slučování (těsně před zúžením musím pustit právě jedno auto, resp. těsně před zúžením mě ten vedle mě musí pustit, nemusím se ho prosit). Auta mohou jet plynule až k místu sloučení pruhů a protože řidiči nemusí řešit problémy s přejížděním mezi pruhy a je minimalizováno riziko, že někdo se bude chtít přesouvat doleva dřív (ano, s tím to pravidlo počítá!), může se celý systém pohybovat výrazně plynuleji a potažmo rychleji.

A to je celý zakopaný pes pravidla zipu. Zbývá jen, aby si všichni zúčastnění uvědomili, že porušením toho pravidla jdou sami proti sobě. Nepuštění toho jednoho auta před sebe, snaha zařadit se vpravo dřív, zablokování levého pruhu – to vše celý systém zpomaluje a i když někomu třeba takové chování zrovna ušetří sekundu, na příštím zúžení mu to ten „rozbitý“ systém nejspíš vrátí a nabere to zpátky i s úroky. Jenže to je na tom to nejtěžší. Vychcánkové, co se snaží z principu ošulit každý systém; blbečkové, co systém nikdy nepochopí; a matlafouskové, co ani netuší, že nějaký systém vůbec existuje, ti jsou bohužel věční.

Úplnou náhodou jsem si včera vzpomněl na mnohé vědecké básničky dr. Caldy, HgS (čestný titul „rtuťovitý stařík“). Matematické hříčky a mnemotechnické rýmovánky byly vždycky jeho doménou – nicméně se mi při té příležitosti vybavila i jedna moje zapomenutá, ještě ze studentských let: pomůcka pro sestrojování kružnice vepsané a opsané trojúhelníku. Jednou se snad bude hodit mým dětem a třeba i někomu dalšímu.

Z Prahy do Brna by se to jezdilo, kdyby tam vedla dálnice. • Kamiony, seřazeny všechny za sebou, vytvořily by souvislou řadu od Mikulova až k Rozvadovu. A přesně to také dělají. • Chyba: Na váš dotaz „dálnice“ nebyla v databázi D1 nalezena žádná položka. • To, co se právě intenzivně staví v obou směrech, jsou palebná stanoviště. Bez nich armáda odmítá tankodrom převzít. • Výskyt xenonu signalizuje přítomnost blbečka. Největší blbeček svítí jen jedním světlem. Dálkovým. • V rámci úspor nebudou nadále na D1 značena všechna omezení a uzavírky. Namísto toho se vyznačí pouze oba volné úseky bez uzavírek.

Dn-d-dn-d-d-dn-dn-d-d-dn-d-dn-d-d-dn-d-d-d-dn.

A pořádně. Nepochybuju o tom. Ať si oficiální zdroje malují tu kampaň sebevíc na růžovo, ať to vysvětlují sebehlubšími zámysly a ať si tam účinkuje sebevíc údajných celebrit, osobně to vnímám poměrně jednoznačně.

Z těch „herců“ ve videoklipu jsem poznal všehovšudy jednu bývalou modelku, jinak jsou to pro mě poměrně anonymní tváře. Vnímám jen to, co na vlastní oči vidím: v jednací místnosti dřepí extrémně znuděná komis, která nemá evidentně do čeho píchnout a hrají si s kostkami cukru. Házejí je po sobě, staví si z nich z nudy hrad, pán se vzhledem „unavený funcionář“ si ho labužnicky máčí v lžičce kávy a na závěr modelka čórne ze sousedovy opuštěné misky poslední kousek cukru a sežere ho – načež na sebe s chápavým úsměvem mrknou s papalášem sedícím naproti. A k tomu slogan zcela ekvivaletní idiomu „dáme vám to pěkně sežrat“.

Výsledek na mě působí jako celek až nepříjemně bytostně česky a sdělení je pro mě dost jednoznačné: ten půlrok si na těch židlích znuděně odsedíme, nehneme pro vás ani prstem, ale vychlastáme při tom hektolitry kafe a sežerem vám i ten poslední kousek cukru z mističky. A budem z toho mít děsnou prdel. Hehehe.

Kdo neskáče, není Čech.

Navigace TomTom je prima a jsem s ni velice spokojen. Ale nemuzu se zbavit pocitu, ze v poslednich mesicich se neco zmenilo a Tom nas zacina vodit cim dal obskurnejsimi cestami a prapodivnymi zkratkami. Pritom puvodne jsme nic podobneho nepozorovali, naopak jsem ocenoval, jak inteligentne vybira trasy a netaha nas po nejakych kotarech. Jenze to uz neplati a ja nemam potuchy, co se stalo.

Netusite nahodou nekdo, kde by mohla byt pricina, co se mohlo stat a jak to pripadne napravit?