Dělá to skoro každý a velmi často. Dva plátky chleba či rozkrojit
rohlík, doprostřed něco namáznout, plácnout plátek sýra a/nebo salámu a
žvýkat to a žvachlat to. Obložený chléb, houska, sendvič je obvyklá
česká snídaně či svačina (zabalit do ubrousku, hodit do igelitového
pytliku a strčit do aktovky), všichni znají. Ale jak by to mohl brát někdo
jako něco víc? Sendvič jako hlavní chod? Sendvič jako delikatesa?
Prvně jsem se s tím potkal ve fastfoodech Tim Horton's a od té doby
už pro mě pojem sendvič nikdy nebude jako předtím. Sendvič
připravený tak, že ať je to pečivo kolem sebelepší, pořád bude jen
pouhým nosičem toho hlavního, co je uvnitř. Když si u nás dáte
sendvič – až na výjimky je skoro jedno, jestli v nějaké bagetárně
nebo si koupíte balený u benzínky – je to v zásadě pořád to samé:
jíte housku s nějakou příchutí. Když si dáte řekněme krůtí sendvič
u Tima Hortona, stane se ta krásná nadýchaná křupavá bagetka
celkem podružným nosičem té hlavní krásy, kterou obaluje. Když jsem se do
něj prvně zakousl, musel jsem se nevěřícně podívat dovnitř. Představte
si, že si koupíte na kolečka krájený libový krůtí nářez, řekněme tak
15 dkg, a celý ten štůsek jemných plátků, tak jak je, vrazíte do
rozkrojené bagety, přidáte pár plátků sýra a kolem hromadu zeleniny. To
je Tim Horton's Turkey Breast Sandwich.
Poslední dobou ovšem nesmírně ujíždím na rukole a baby špenátu.
Protože bezlepkové pečivo, které je mi jísti, není rozhodně žádný
kulinářský zázrak, je tuhé, drobivé a obvykle spíš jen nutným zlem,
experimentuji s tím, co na něj dát, asi víc než kdokoli jiný. Nejlepší
chléb si peču sám (napůl pohankový se slunečnicovými a dýnovými
semínky) a i když má konzistencí blíž k hutnému finskému komisárku
než nadýchanému českému chlebu, je to už poměrně obstojná dobrota. Ale
jen tak samotný pořád není nic moc ani on. Za poslední týdny jsem ovšem
mnohem dál s řešením, jak i s tímto chlebem vytvořit něco, na co bych
s chutí zašel i do toho Tima Hortona (kdyby nejbližší nestál
až kdesi v Kanadě).
- Ukroj dva, poměrně tenké plátky chleba. Co nejtenčí, ale aby tu
zátěž udržely a nerozpadly se při první příležitosti.
- Zapomeň na máslo, to všechno pokazí. Lehké potření horčicí (dijon!)
udělá divy.
- Založ plátek sýra, druh zcela dle chuti.
- Na to rozhoď pár tenoučkých plátků drůbeží šunky – nebo
debrecínky, kladenky, pečeného masa, rostbífu, uzeného lososa (!) či
prostě jen nějakého salámu.
- Na to polož hrst rukoly (nebo baby špenátu).
- Přidrž, přihoď pár dalších plátků masa a přimáčkni, ať se
zelené lístky pod tím nerozprchnou do všech stran.
- Několik tenkých koleček salátové okurky nebo rajčete zde udělá
mocné kouzlo.
- Překryj dalším plátek sýra.
- Přiklop druhým plátkem chleba a dlaní to celé trochu slisuj.
- Nakrájej ostrým nožem na menší dílky, ať se to taky dá jíst.
Tak nějak vypadá poslední dobou moje nejoblíbenější snídaně
(pomerančový džus je k tomu ideální). Vypadá to monstrózně, ale
rozhodně monstrózněji, než to ve skutečnosti je. V podstatě jde o pár
koleček nějakého masa z ledničky (které si člověk dá běžně mezi dva
rohlíky), dva plátky sýra, trochu zeleniny. Celý ten zázrak dělá ta
macatá křupavá vrstva rukoly. Její výrazná štiplavá chuť se krásně
doplňuje s masem i se sýrem, lehký tón dijonské hořčice to podtrhuje a
celkový požitek na půnebí je dokonalost sama.
Zdá se, že té na rukole začínám být zvolna závislý. Jak jsem o ní
mohl tolik let nevědět? Jak jsem dokázal jíst chleba namazaný máslem a na
tom kolečko salámu či čehosi? No fuj. 