Cizrnový salát

Chtěl jsem zlikvidovat zbytek majonézy ve sklenici, tak jsem si říkal, že si udělám nějaký salát co dům dal – a on mi z toho vylezl jeden z nejlepších salátů, co jsem kdy jedl. To si sem prostě musím poznamenat.

Kousek čínského zelí, nakrájený na tenké nudličky. Kus zelené kapie, na jemné kostičky. Můžou být i jiné barvy. Dva kvalitní a dobré vídeňské párky, na tenounká kolečka. Asi lžíce zelených oliv, taky na tenká kolečka. Plechovka sterilované cizrny. Dresing: asi dvě lžíce majonézy, lžička (moučkového) cukru, lžička dijonské hořčice a jedna pěkně ostrá chilli paprička. Smíchat, užívat si.

Sůl netřeba, slané jsou párky i olivy, jiné koření taky ne, chutí je tam až až. Majonéza byl dost kyselá – kdyby nebyla, přidal bych asi trochu citronové šťávy. Ostrost chilli mi tam přijde dost podstatná, ale asi by to byl dobrý salát, i kdyby se vynechalo.

Zeleninová pomazánka à la hummus

Co se zbylou uvařenou kořenovou zeleninou a nechcete ji použít v polívce? Především je tu již ověřené skvělé bublání a pískání, ale zužitkovat se dá i ve studené kuchyni. Narazil jsem v mrazáku na krabičku s právě takovou vařenou zeleninou, kterou mi kdysi bylo líto vyhazovat, a napadlo mě zkusit pomazánku, takovou variaci na hummus.

Velkou cibuli jsem nakrájel nadrobno a osmažil pomaličku do zlatova na olivovém oleji. Když začala zlátnout, přidal jsem k ní trošku římského kmínu (cumin), ani ne půl lžičky. Krásně to zavonělo. Do mísy jsem dal plechovku cizrny a částečně rozmrzlou vařenou zeleninu (mrkev, petržel, celer). Obojího bylo tak asi stejně, možná zeleniny o trochu víc. Přidal jsem osmaženou cibulku s římským kmínem, asi lžičku koriandrových lístků (zelená petrželka by byla taky dobrá) a rozmixoval tyčovým mixérem do hladka. Dlouho, naplno, pořádně. Pak jsem to osolil, přilil olivový olej a pořádně promíchal.

Dobré k tomu je hodně křupavé pečivo – opečené toasty, knäckebrot, suchary, kukuřičné plátky apod. A namazat hodně tlustou vrstvou, případně nabírat sousta rovnou z mísy.

Sendvič měsíce

Plátek toastového chleba, nasucho opečený (obvykle v topinkovači). Lehce potřít hořčicí, ne moc výraznou. Na to načechrat velejemný plátek parmské šunky či podobného fermentovaného masa (já použil španělskou jamón serrano). Čerstvou chilli papričku rozříznout, odškrábnout jadérka a kousek nakrájet na jemné nudličky. Těmi posypat šunku a překrýt nezanedbatelnou vrstvou lístků mladého špenátu. Přeložit tenkým plátkem uzeného sýra. Nemlaskat.

O kráse rukoly, kanadském krůtím a exprimentech jak u lorda Sandwiche

Dělá to skoro každý a velmi často. Dva plátky chleba či rozkrojit rohlík, doprostřed něco namáznout, plácnout plátek sýra a/nebo salámu a žvýkat to a žvachlat to. Obložený chléb, houska, sendvič je obvyklá česká snídaně či svačina (zabalit do ubrousku, hodit do igelitového pytliku a strčit do aktovky), všichni znají. Ale jak by to mohl brát někdo jako něco víc? Sendvič jako hlavní chod? Sendvič jako delikatesa?

Prvně jsem se s tím potkal ve fastfoodech Tim Horton's a od té doby už pro mě pojem sendvič nikdy nebude jako předtím. Sendvič připravený tak, že ať je to pečivo kolem sebelepší, pořád bude jen pouhým nosičem toho hlavního, co je uvnitř. Když si u nás dáte sendvič – až na výjimky je skoro jedno, jestli v nějaké bagetárně nebo si koupíte balený u benzínky – je to v zásadě pořád to samé: jíte housku s nějakou příchutí. Když si dáte řekněme krůtí sendvič u Tima Hortona, stane se ta krásná nadýchaná křupavá bagetka celkem podružným nosičem té hlavní krásy, kterou obaluje. Když jsem se do něj prvně zakousl, musel jsem se nevěřícně podívat dovnitř. Představte si, že si koupíte na kolečka krájený libový krůtí nářez, řekněme tak 15 dkg, a celý ten štůsek jemných plátků, tak jak je, vrazíte do rozkrojené bagety, přidáte pár plátků sýra a kolem hromadu zeleniny. To je Tim Horton's Turkey Breast Sandwich.

Poslední dobou ovšem nesmírně ujíždím na rukole a baby špenátu. Protože bezlepkové pečivo, které je mi jísti, není rozhodně žádný kulinářský zázrak, je tuhé, drobivé a obvykle spíš jen nutným zlem, experimentuji s tím, co na něj dát, asi víc než kdokoli jiný. Nejlepší chléb si peču sám (napůl pohankový se slunečnicovými a dýnovými semínky) a i když má konzistencí blíž k hutnému finskému komisárku než nadýchanému českému chlebu, je to už poměrně obstojná dobrota. Ale jen tak samotný pořád není nic moc ani on. Za poslední týdny jsem ovšem mnohem dál s řešením, jak i s tímto chlebem vytvořit něco, na co bych s chutí zašel i do toho Tima Hortona (kdyby nejbližší nestál až kdesi v Kanadě).

  1. Ukroj dva, poměrně tenké plátky chleba. Co nejtenčí, ale aby tu zátěž udržely a nerozpadly se při první příležitosti.
  2. Zapomeň na máslo, to všechno pokazí. Lehké potření horčicí (dijon!) udělá divy.
  3. Založ plátek sýra, druh zcela dle chuti.
  4. Na to rozhoď pár tenoučkých plátků drůbeží šunky – nebo debrecínky, kladenky, pečeného masa, rostbífu, uzeného lososa (!) či prostě jen nějakého salámu.
  5. Na to polož hrst rukoly (nebo baby špenátu).
  6. Přidrž, přihoď pár dalších plátků masa a přimáčkni, ať se zelené lístky pod tím nerozprchnou do všech stran.
  7. Několik tenkých koleček salátové okurky nebo rajčete zde udělá mocné kouzlo.
  8. Překryj dalším plátek sýra.
  9. Přiklop druhým plátkem chleba a dlaní to celé trochu slisuj.
  10. Nakrájej ostrým nožem na menší dílky, ať se to taky dá jíst.

Tak nějak vypadá poslední dobou moje nejoblíbenější snídaně (pomerančový džus je k tomu ideální). Vypadá to monstrózně, ale rozhodně monstrózněji, než to ve skutečnosti je. V podstatě jde o pár koleček nějakého masa z ledničky (které si člověk dá běžně mezi dva rohlíky), dva plátky sýra, trochu zeleniny. Celý ten zázrak dělá ta macatá křupavá vrstva rukoly. Její výrazná štiplavá chuť se krásně doplňuje s masem i se sýrem, lehký tón dijonské hořčice to podtrhuje a celkový požitek na půnebí je dokonalost sama.

Zdá se, že té na rukole začínám být zvolna závislý. Jak jsem o ní mohl tolik let nevědět? Jak jsem dokázal jíst chleba namazaný máslem a na tom kolečko salámu či čehosi? No fuj. ;-)

Do zlatého fondu: Špagety s rukolou

Tenhle recept, to je pravý Jamie Oliver: geniálně jednoduché, italské, tříminutové, skvělé. Uvařit špagety al dente. Chvilku před tím, než jsou hotové, rozpálit pánev, na olivovém oleji osmažit malou, najemno nasekanou cibulku a velký stroužek česneku nakrájený na jemné plátky, přidat dvě slané ančovičky – máte-li, a protože já nemám a v našich obchodech jsem je snad ani neviděl, tak místo toho na závěr párkrát zastříknout rybí omáčkou. Přihodit hrst čerstvé rukoly (či rokety, chcete-li) a nechat zavadnout. Nebát se množství, její objem se zmenší tak na čtvrtinu. Přihodit uvařené špagety, párkát prohodit, přendat na talíř či do misky, přihodit ještě pár syrových (nejlépe natrhaných či nasekaných) lístků rukoly, odvážně postrouhat parmazánem a zastříknout olivovým olejem. Epes delikates. Nezdá se, ale je. Zlatý fond.

Včerejší a dnešní rychlá vařba

Jen stručně pro potřeby vlastní evidence.

  • Úterý: na oleji velmi zprudka osmažené klínky cibule, přidány mungo výhonky (zbylé z pondělka), buráky, sojové nudličky povařené ve vývaru, vše zatříknuto sójovou a ústřicovou omáčkou, přislazeno troškou medu a podlito namočeným škrobem a vodou + jasmínová rýže.
  • Středa: mladý špenát (zbylý z pondělka) krátce povadlý na osmažené cibulce a česneku, smíchaný se špagetami vařenými al dente a přelitý jednoduchou sýrovou omáčkou (eidam + norský brunost rozpuštěné ve smetaně). Špetka čerstvě mletého pepře, sůl nahradil ten sýr.

Příprava v obou případech pod 15 minut (bezasistenční samovarka rýže a sojového masa se nepočítá), z nádobí v úterý jen pánev, dnes ale hromada. Italská kuchyně je děsně náročná na časování a na nádobí.