Stačí myslet na základní poučku, že do thajské kuchyně patří
všechny základní chutě současně: slaná, sladká, kyselá a ostrá.
U vědomí toho a s použitím vhodných surovin se dá krásně svobodně
tvořit. A dnešní nápad dospěl do naprosto skvostného výsledku.
Tři stroužky česneku jsem nakrájel na jemné plátky a vybral si dvě
pekelně rudé chilli papričky. Chci-li místo plamenné ostrosti jen
příjemně pikantní chuť, odstraním z nich jadérka – ale to jsem dnes
rozhodně v úmyslu neměl. Nakrájel jsem je celé na tenounká kolečka a
spolu s česnekem hodil na rozpálený olivový olej. Přidal jsem dvě kostky
krásného rybího filé (už jsem se smířil s tím, že kvalitní filé bez
kostí je obvykle nejlepší mraženou rybou, kterou v běžném českém
supermarketu koupím – ty hroudy ledu vydávající se za noname
rybí filety už nikdy kupovat nebudu). Na rybu jsem vymačkal šťávu z celé
limetky, a žádný drobeček malý to nebyl, to bych dal i dvě. Když se ryba
začala rozpadat, přidal jsem plechovku bílých fazolí (ty
z Biosféry jsou velká dobrota), lžičku třtinového cukru a asi dvě
lžičky rybí omáčky. Nakonec trochu zeleného koriandru (není-li čerstvý,
U Antonína už prodávají
i sušený) a nechat asi minutu povařit.
Lahodně kyselá chuť limetky, pekelná řež chilli papriček, slanost
rybí omáčky a třinová nasládlost kolem kousků jemné ryby ponořené
v máslové konzistenci fazolí, to je Pražské jaro pro všechny chuťové
pohárky, co je v puse najdete, a možná obbjevíte i pár nových,
o kterých jste dosud neměli ani tušení. A omamná vůně jasmínové
rýže, která je k tomu ideálním doplňkem, vás pak oklikou přes nos
dorazí úplně.
Volba Chardonnay k tomu byla na první pohled pravda trošku netypická, ale
nakonec se ukázala docela zajímavou. Nicméně pro příště bych – byť
se jedná o rybu – sáhnul raději po červeném, a to dokonce po nějakém
silnějším a plnějším. Myslím, že třeba s nějakým shirazem bych moc
neminul. Ale každému, co jeho jest, neříkám, že by to tak muselo vyhovovat
každému.