Rychlé květákové karí

Mám rád ostrá jídla, mám rád asijskou kuchyni, indické restaurace jsou mé oblíbené. A po mnoha experimentech jsem zjistil, že podstatou indického karí není vůbec maso, ale zelenina – maso je tam jen takový volitelný bonus navíc, ale vůbec není potřeba. Čas od času si dělám třeba květákové karí.

Na jednu pořádnou porci na olivovém oleji osmažím tak lžičku římského kmínu (rozhodně nešetřit) a po chvíli přidám kousek květáku (řekněme 200 g). Květák je nejlepší nepravidelně pokrájet, aby zůstaly jak větší kousky, tak i nějaká drobotina, co se ve finále rozvaří a pěkně zahustí omáčku. Důkladně ho osmažím, nejméně 5–10 minut, až je květák ze všech stran viditelně opečený. Přidám lžíci ostré kari pasty, rozmíchám a taky ji trochu zasmažím. Přihodím pár stroužků česneku velmi nahrubo pokrájeného – klidně víc, čím míň rozmačkaný a na čím větší kousky pokrájený, tím míň ostře česnekový bude výsledek, česnek se rozvaří a zůstane jen příjemný hutný tón v omáčce (jako u pečeného česneku). Česnek jen zamíchám, aby se moc nesmažil a hned zaleju asi půl litrem vývaru. Jo, klidně instantní z kostky – ale nějaký kvalitnější, pokud možno bez glutamátu. Přidám lžičku rajského protlaku a hrst nasekané koriandrové natě. Zakrýt poklicí, stánout plotnu na minimum a nechat pomaličku dusit 20–30 minut. Mezitím si můžete připravit rýži, nějaké placky, nebo nic – karí se dá jíst jen tak, bez dalších příloh.

Kdo chce, může s vývarem přihodit i kousek masa, třeba kuřecích prsou, nakrájeného na větší kousky. Nesolit, nesmažit, jen vhodit do té omáčky a nechat táhnout spolu s ní. Do základu se může přidat taky nahrubo nakrájená brambora, stejně jako mnohá další zelenina – recept se dá obměňovat s cibulí, mrkví, cuketou, dají se přidat luštěniny, je to velmi variabilní základ.

 

Na okraj

Koriandr – anglicky i mezi profesionálními kuchyři cilantro – miluju a kdybych měl za zahrádky vyhodit všechno, tak koriandr půjde jako poslední. Dlouho jsem přemýšlel, co je to tak zvláštní chuť v asijských polévkách, ať už v instatních nudlích, nebo třeba v phò u vietnamců. Až zadlouho jsem přišel na to, že to je právě koriandrová nať. Jeho chuť a vůně by mi velmi zásadně chyběla právě v phò, když už ho někdy dělám, v thajských jídlech, ve většině indických, ale třeba i v chilli con carne, kde má taky rozhodně své místo. Takže zasít koriandr aspoň do truhlíku, když už člověk nemá zahradu, zavčasu (než začne kvést) ho sklidit a nakrájet do mrazáku, je základem spokojeného kuchaře. Protože se koriandr prakticky nejí úplně syrový a jeho vůně i chuť v mrazáku vydrží dlouho, je – třeba narozdíl od pažitky nebo kopru – mražený koriandr plně funkční a téměř srovnatelný s čerstvým. Po zkušenosti můžu říct, že takový pytel koriandru v mrazáku je k nezaplacení – stačí vzít hrst a hodit do polívky/omáčky a svět je hned krásnější.

Koriandrová semínka jsou taky úžasná věc a v mnoha případech nenahraditelná (do chlebového koření nebo do spousty jídel v kombinaci s římským kmínem). Ale ta nemám potřebu si pěstovat sám, tady spíš vsadím na odborníky a kupuju si nějaký kvalitní koriandr v prodejnách koření. Doma pěstovaný koriandr si nechám výhradně na nať, která se naopak shání špatně – použitelná je jen čerstvá nebo mražená, sušenou vůbec nekupujte, je úplně k ničemu.

Takové české domácké suši

Aneb Japonec by se z toho asi opupínkoval… Mám rád suši, hlavně maki suši – což zase nemá rád nikdo jiný z naší rodiny. Takže se mi tu načatý balíček řas nori suší už pořádně dlouho. Proto když žena s dětmi odjela k babičce a oběd zůstal čistě na mé libovůli, neváhal jsem ani chviličku: bude suši.

Ale ne suši ledajaké. Japonec vybírá čerstvou rybu, vaří ji málo (pokud vůbec), používá speciální rýži, staletími ověřené postupy. Já ne. Správná suši rýže je nakyslá (vaří se s octem), to já nemám rád. Syrovou rybu bych asi snědl, ale jedině opravdu čerstvě vylovenou z moře, což se mi v prosincovém Česku jen tak nepodaří. Dělám zkrátka suši po svém, takový český cross-over, variantu na dané téma. Vypadá to jako suši, ale není to suši. Co chlap sám doma a nechce se zrovna mazat s nějakými náročnými specialitami…

V prvé řadě rýže. Nekupuju žádnou speciální japonskou (ta se stejně nesmí z Japonska vyvážet), vystačím si obyčejnou – ale kulatou. Dlouhozrná není to pravé, kulatá je kompaktnější. Nadávám do ní žádný ocet ani cukr, ba ani sůl. Uvařím ji úplně obyčejně, jen dám víc vody a vařím o něco déle, aby byla lepivější (pro zájemce vaření v mikrovlnce: hrnek rýže, 2 hrnky vody, 7 minut naplno, 17 minut napolovic, to je celé, hotovo). Z mrazáku jsem vytáhl kostku filé a plátek krůtích prsou. Malinko jsem to nechal změknout v mikrovlnce (minutu na poloviční výkon) a hodil na pánev do trochy rozpáleného oleje. Rybu jsem nechal jen tak, krůtí psa posypal ostřejším thajským kari. Kus salátové okurky jsem oloupal a nakrájel na tlustší nudličky. Našel jsem tu i wasabi v prášku, takže jsem ho rozmíchal s trochou vody a olivového oleje na pastu. Pokud bych neměl pravé wasabi, vystačil bych si s ostrou dijonskou hořčicí, je to trochu podobné.

Bambusovou podložku mají dnes v každých domácích potřebách i supermarketu, skoro bych řekl, že ani nekoupíte řasy nori, aniž by vám k tomu v obchodě nenabízeli i tuhle podložku. Vypadá jako řada špejlí svázaných vedle sebe a dá se bez ní teoreticky obejít, ale s ní se suši balí podstatně lépe. Na podložku položím čtverec řasy nori, na ní rozprostřu hrst rýže (fakt hodně lepí, takže to je asi nejobtížnější část). Blíž k jednomu konci do rýže udělám žlábek, položím po celé délce proužek masa a dva proužky okurky a potřu trochou wasabi. Vezmu kraj řasy i s podložkou a začnu balit do ruličky – díky té podložce se mi to dělá nejen lépe, ale především můžu ruličku pořádně přimáčknout a utáhnout, aby byla co nejpevnější. Hotové ruličky nakrájím na stejně velké kousky (pravý japonec jich ukrojí právě šest a na vlas stejných, mně na tom ale nesejde a dávám přednost o něco tenčím, takže jich mívám víc a každou jinou).

pc130002.jpg pc130003.jpg pc130004.jpg pc130002_2.jpg

K podávání se mi docela osvědčila japonská sojová omáčka tamari (chutná úplně jinak než ta čínská klasická sojovka), do níž rovnou přimíchám půl lžičky wasabi. A pak už jen namočit kousek suši a šup s tím do pusy. Ňam.

P. S.: Nemáte-li rádi tu řasu, nevadí. Váleček se dá zabalit i bez ní. Případně se dá experimentovat s čímkoli dalším: posypat podložku pod rýží sezamem, kokosem, použít plátek parmské šunky, uzeného lososa nebo cokoli jiného. Dovnitř se dá taky zabalit, co vás jen napadne. Připravená masová směs, „krabí“ tyčinky, smažená vajíčka, párek nebo třeba banán a rozinky. Nebojte se experimentovat, oni se ti Japonci zlobit nebudou.

Akorát bych se docela bránil tomu říkat suši, to by nebylo fér.

Ryba s fazolemi na thajský způsob

Stačí myslet na základní poučku, že do thajské kuchyně patří všechny základní chutě současně: slaná, sladká, kyselá a ostrá. U vědomí toho a s použitím vhodných surovin se dá krásně svobodně tvořit. A dnešní nápad dospěl do naprosto skvostného výsledku.

Tři stroužky česneku jsem nakrájel na jemné plátky a vybral si dvě pekelně rudé chilli papričky. Chci-li místo plamenné ostrosti jen příjemně pikantní chuť, odstraním z nich jadérka – ale to jsem dnes rozhodně v úmyslu neměl. Nakrájel jsem je celé na tenounká kolečka a spolu s česnekem hodil na rozpálený olivový olej. Přidal jsem dvě kostky krásného rybího filé (už jsem se smířil s tím, že kvalitní filé bez kostí je obvykle nejlepší mraženou rybou, kterou v běžném českém supermarketu koupím – ty hroudy ledu vydávající se za noname rybí filety už nikdy kupovat nebudu). Na rybu jsem vymačkal šťávu z celé limetky, a žádný drobeček malý to nebyl, to bych dal i dvě. Když se ryba začala rozpadat, přidal jsem plechovku bílých fazolí (ty z Biosféry jsou velká dobrota), lžičku třtinového cukru a asi dvě lžičky rybí omáčky. Nakonec trochu zeleného koriandru (není-li čerstvý, U Antonína už prodávají i sušený) a nechat asi minutu povařit.

Lahodně kyselá chuť limetky, pekelná řež chilli papriček, slanost rybí omáčky a třinová nasládlost kolem kousků jemné ryby ponořené v máslové konzistenci fazolí, to je Pražské jaro pro všechny chuťové pohárky, co je v puse najdete, a možná obbjevíte i pár nových, o kterých jste dosud neměli ani tušení. A omamná vůně jasmínové rýže, která je k tomu ideálním doplňkem, vás pak oklikou přes nos dorazí úplně.

Volba Chardonnay k tomu byla na první pohled pravda trošku netypická, ale nakonec se ukázala docela zajímavou. Nicméně pro příště bych – byť se jedná o rybu – sáhnul raději po červeném, a to dokonce po nějakém silnějším a plnějším. Myslím, že třeba s nějakým shirazem bych moc neminul. Ale každému, co jeho jest, neříkám, že by to tak muselo vyhovovat každému.

Včerejší a dnešní rychlá vařba

Jen stručně pro potřeby vlastní evidence.

  • Úterý: na oleji velmi zprudka osmažené klínky cibule, přidány mungo výhonky (zbylé z pondělka), buráky, sojové nudličky povařené ve vývaru, vše zatříknuto sójovou a ústřicovou omáčkou, přislazeno troškou medu a podlito namočeným škrobem a vodou + jasmínová rýže.
  • Středa: mladý špenát (zbylý z pondělka) krátce povadlý na osmažené cibulce a česneku, smíchaný se špagetami vařenými al dente a přelitý jednoduchou sýrovou omáčkou (eidam + norský brunost rozpuštěné ve smetaně). Špetka čerstvě mletého pepře, sůl nahradil ten sýr.

Příprava v obou případech pod 15 minut (bezasistenční samovarka rýže a sojového masa se nepočítá), z nádobí v úterý jen pánev, dnes ale hromada. Italská kuchyně je děsně náročná na časování a na nádobí.