Risotto není rizoto

Když se v Česku řekne rizoto, většina lidí si vybaví českou klasiku: víceméně suchou nahnědlou hmotu tvořenou směsí rýže, nějakého masa, hrášku, mrkve a případně dalších ingrediencí, obvykle nakopečkované na talíři a s hrstí strouhaného ajdamu navrch. Bohužel neznám přesnou historii tohoto pokrmu a ani proti němu v zásadě nic nemám — je to taková klasika, navzdory očividně zahraničnímu původu je to jedno z nejtypičtějších českých jídel. A občas (spíš výjimečně, ale přece) si ho doma taky uvaříme. Jediné, co mi na něm vadí, je ten matoucí název. Protože to jídlo se jmenuje stejně jako jeho pravděpodobný předobraz, italské risotto (čti [rizoto]), což je ovšem celkem podstatně jiné jídlo a často kvůli tomu v českých restauracích (a naopak u Čechů v restauracích zahraničních) dochází k nedorozuměním.

U nás doma je risotto hodně populární a poměrně časté jídlo, v průměru ho dělám jednou dvakrát do měsíce. Základem je kulatozrnná rýže, nejlépe italská odrůda Arborio. Z dlouhozrnné nebo dokonce nějaké předvařené rýže se risotto opravdu dělat nedá. Začnu tím, že si připravím vývar, asi tak litr. Když mám zrovna doma uvařený, použiju ten, ale většinou se spokojím s instantní vývarem z kostky, nejčastěji používám kuřecí bujóny Natur bez glutamátu. Na olivovém oleji osmažím nadrobno nasekanou cibulku. Odměřím si hrnek rýže (rýže na risotto se předem nevaří ani nijak neupravuje) a nasypu ji na cibulku. Trochu ji osmažím, aby se všechna zrníčka obalila v tuku a nasála chuť a vůni cibulky. Poté podliju asi 1–2 dl dobrého bílého vína. Až se víno vyvaří, snížím teplotu pod pánví a podliju naběračkou vývaru a mám-li, přidám špetku šafránu. Ten risotto příjemně ovoní a dá mu krásnou zlatou barvu. Když si vzpomenu včas, nasypu ho předem do sklenky vína, kterým to budu podlévat, šafrán tak lépe uvolní vůni i barvu. Dobře zamíchám a zvolna nechám vařit. Za průběžného míchání a podlévání — vždy jen trošku, rýže nemá plavat, je potřeba udržovat kašovitou konzistenci — se rýže vaří asi 20 minut. Rýže má být uvařena al dente, tedy ani tvrdá, ani rozvařená: na skus má trochu pružit, neměla by jít rozmáznout jazykem o patro. Na konci musí mít směs stále konzistenci řidší kaše, do které se na závěr (po odstavení z plotny) nastrouhá trocha parmazánu a dobře zamíchá. Ten to trochu zahustí, ale i potom musí zůstat risotto lehce tekuté a krémovité. Podávat a jíst se musí ihned — jakmile trochu vychladne, risotto zhoustne, ztuhne a veškerý požitek z krémovité lahůdky je pryč.

Podle chuti a sezóny je možné toto základní risotto doplnit — skvělé jsou třeba čerstvé hříbky, mořské plody, losos, čerstvé bylinky, zelený hrášek, případně vypustit šafrán a použít jné koření a bylinky atd. Pozor, výše jmenované jsou možnosti, ze kterých si lze vybrat, rozhodně se tam nemá po babicovsku narvat všechno najednou! Já poslední dobou nejčastěji dělám risotto s krevetami, ale dělám je zvlášť, jako přílohu.

Na pánvi osmažím cibulku (obvykle si připravím jednu větší cibuli, půlku použiju na risotto, druhou půlku dám stranou na krevety). Přidám nasekaný stroužek česneku a omyté oloupané krevety. Používám nejčastěji mražené tygří, které kupuju od asijských obchodníků. Zdá se to sice jako drahé luxusnější jídlo, ale je to jen zdání: pro dva dospělé a dvě děti (ale naše holky krevety milují a jsou schopné jich sníst víc než my) použiju 1/4 až 1/3 balení, takže řekněme krevet za 50–100 korun. Maso na řízky stojí víc. Krevety zastříknu citrónovou nebo limetovou šťávou a trochou balsamikového octa, lehce osolím a nechám podusit. Kyselosti není třeba se obávat, sem se opravdu hodí a i tomu, kdo jinak nemá rád kyselé, ta šťáva bude opravdu chutnat. Když se krevety s cibulkou vysmahnou na tuk, podliju je trochou vývaru (risotto vedle se právě blíží k dokončení a trochu vývaru jsem si na krevety nechal) a nakonec přidám kuličku másla s moukou (tzv. „beurre manié“, česky též „francouzské máslo“, které mám stále v zásobě v mrazáku) na zjemnění a zahuštění. S přípravou začínám tak v polovině času doby přípravy risotta, aby oboje skončilo cca stejně a mohlo se ihned podávat. A jemné risotto s výraznější, lehce nakyslou omáčkou s krevetami je naprosto famózní kombinace.

Rýžoviště

Kdybych jen býval tušil, kolik lidí připravím o klidný spánek tím, že jsem jim nedovolil svěřit se mi se svým ověřeným receptem na přípravu rýže… To nemůžu nechat jen tak, takže prosím: vzhůru na to!

Jak připravujete rýži vy?

Máte nějaký osvědčený postup, na který nedáte dopustit? Nějaké zajímavé a neobvyklé recepty? Ochucené rýže? Míchané rýže? Co s divokou rýží? Jasmínová, nebo basmati? Rýže s červenou čočkou mě zajímá! A co rizoto? Ven s tím, svěřte se!

Rýže v mikrovlnce, jednoduchost sama

Až mě překvapuje, jak moc narážím na problémy s vařením rýže a kolik lidí jen proto, že jinak neumí, je ochotno konzumovat vyvařenou bezchutnou hrůzu zvanou „varný sáček“. My už léta neděláme rýži jinak než v mikrovlnce, a to k všeobecné spokojenosti. Klasickou přílohovou dlouhozrnnou, jasmínovou, basmati, kulatou lepivou na suši – vše snadno, rychle, bez práce, se skvělým výsledkem.

Na 1 dl rýže dáme 1,5 dl vody a špetku soli, vaří se zakryté ve varném skle 2 minuty na maximum a pak 12 minut na polovinu. To je celé. Úměrně množství rýže se násobí vše ostatní, a to i čas – jen ten druhý, dojížděcí, se nenásobí tolik (pro exaktnachtivé je to asi 10 minut plus 2 minuty na každý dl rýže). Příklad:

  • 2 dl rýže, 3 dl vody, necelá lžička soli, 4 minuty naplno + 14 minut napůl
  • 1 hrnek rýže (2,5 dl), 1,5 hrnku vody, lžička soli, 5 minut naplno + 15 minut napůl
  • 4 dl rýže, 6 dl vody, 1,5 lžičky soli, 8 minut naplno + 18 minut napůl
  • 2 hrnky rýže (0,5 l), 3 hrnky vody, 2 lžičky soli, 10 minut naplno + 20 minut napůl

Jasmínovou rýži k číně nesolím vůbec. Když chci rozvařenější/le­pivou (kulatou) třeba na suši nebo jiné tvarování, nedám 1,5násobek, ale dvojnásobek vody. Časy jsou spíše orientační, každý rýži rád jinak měkkou, výkon mikrovlnek se taky liší. Stačí pár kalibračních pokusů a napříště už bude rýže vždy ideální a pokaždé stejně skvělá.

Pozn.: Prosím, nedávejte sem k dobrému, jak zrovna vy vaříte rýži v hrnci, páře, papiňáku, v troubě, remosce nebo třeba v popelu, a především si nechejte pro sebe své názory na to, který způsob přípravy je lepší. To si necháme na jindy, zde v komentářích nestojím o dohadování, kdo dělá rýži nejlépe. A důležité upozornění: každý komentář obsahující slovo „parboiled“ nemilosrdně zastřelím.

Takové české domácké suši

Aneb Japonec by se z toho asi opupínkoval… Mám rád suši, hlavně maki suši – což zase nemá rád nikdo jiný z naší rodiny. Takže se mi tu načatý balíček řas nori suší už pořádně dlouho. Proto když žena s dětmi odjela k babičce a oběd zůstal čistě na mé libovůli, neváhal jsem ani chviličku: bude suši.

Ale ne suši ledajaké. Japonec vybírá čerstvou rybu, vaří ji málo (pokud vůbec), používá speciální rýži, staletími ověřené postupy. Já ne. Správná suši rýže je nakyslá (vaří se s octem), to já nemám rád. Syrovou rybu bych asi snědl, ale jedině opravdu čerstvě vylovenou z moře, což se mi v prosincovém Česku jen tak nepodaří. Dělám zkrátka suši po svém, takový český cross-over, variantu na dané téma. Vypadá to jako suši, ale není to suši. Co chlap sám doma a nechce se zrovna mazat s nějakými náročnými specialitami…

V prvé řadě rýže. Nekupuju žádnou speciální japonskou (ta se stejně nesmí z Japonska vyvážet), vystačím si obyčejnou – ale kulatou. Dlouhozrná není to pravé, kulatá je kompaktnější. Nadávám do ní žádný ocet ani cukr, ba ani sůl. Uvařím ji úplně obyčejně, jen dám víc vody a vařím o něco déle, aby byla lepivější (pro zájemce vaření v mikrovlnce: hrnek rýže, 2 hrnky vody, 7 minut naplno, 17 minut napolovic, to je celé, hotovo). Z mrazáku jsem vytáhl kostku filé a plátek krůtích prsou. Malinko jsem to nechal změknout v mikrovlnce (minutu na poloviční výkon) a hodil na pánev do trochy rozpáleného oleje. Rybu jsem nechal jen tak, krůtí psa posypal ostřejším thajským kari. Kus salátové okurky jsem oloupal a nakrájel na tlustší nudličky. Našel jsem tu i wasabi v prášku, takže jsem ho rozmíchal s trochou vody a olivového oleje na pastu. Pokud bych neměl pravé wasabi, vystačil bych si s ostrou dijonskou hořčicí, je to trochu podobné.

Bambusovou podložku mají dnes v každých domácích potřebách i supermarketu, skoro bych řekl, že ani nekoupíte řasy nori, aniž by vám k tomu v obchodě nenabízeli i tuhle podložku. Vypadá jako řada špejlí svázaných vedle sebe a dá se bez ní teoreticky obejít, ale s ní se suši balí podstatně lépe. Na podložku položím čtverec řasy nori, na ní rozprostřu hrst rýže (fakt hodně lepí, takže to je asi nejobtížnější část). Blíž k jednomu konci do rýže udělám žlábek, položím po celé délce proužek masa a dva proužky okurky a potřu trochou wasabi. Vezmu kraj řasy i s podložkou a začnu balit do ruličky – díky té podložce se mi to dělá nejen lépe, ale především můžu ruličku pořádně přimáčknout a utáhnout, aby byla co nejpevnější. Hotové ruličky nakrájím na stejně velké kousky (pravý japonec jich ukrojí právě šest a na vlas stejných, mně na tom ale nesejde a dávám přednost o něco tenčím, takže jich mívám víc a každou jinou).

pc130002.jpg pc130003.jpg pc130004.jpg pc130002_2.jpg

K podávání se mi docela osvědčila japonská sojová omáčka tamari (chutná úplně jinak než ta čínská klasická sojovka), do níž rovnou přimíchám půl lžičky wasabi. A pak už jen namočit kousek suši a šup s tím do pusy. Ňam.

P. S.: Nemáte-li rádi tu řasu, nevadí. Váleček se dá zabalit i bez ní. Případně se dá experimentovat s čímkoli dalším: posypat podložku pod rýží sezamem, kokosem, použít plátek parmské šunky, uzeného lososa nebo cokoli jiného. Dovnitř se dá taky zabalit, co vás jen napadne. Připravená masová směs, „krabí“ tyčinky, smažená vajíčka, párek nebo třeba banán a rozinky. Nebojte se experimentovat, oni se ti Japonci zlobit nebudou.

Akorát bych se docela bránil tomu říkat suši, to by nebylo fér.

Ryba s fazolemi na thajský způsob

Stačí myslet na základní poučku, že do thajské kuchyně patří všechny základní chutě současně: slaná, sladká, kyselá a ostrá. U vědomí toho a s použitím vhodných surovin se dá krásně svobodně tvořit. A dnešní nápad dospěl do naprosto skvostného výsledku.

Tři stroužky česneku jsem nakrájel na jemné plátky a vybral si dvě pekelně rudé chilli papričky. Chci-li místo plamenné ostrosti jen příjemně pikantní chuť, odstraním z nich jadérka – ale to jsem dnes rozhodně v úmyslu neměl. Nakrájel jsem je celé na tenounká kolečka a spolu s česnekem hodil na rozpálený olivový olej. Přidal jsem dvě kostky krásného rybího filé (už jsem se smířil s tím, že kvalitní filé bez kostí je obvykle nejlepší mraženou rybou, kterou v běžném českém supermarketu koupím – ty hroudy ledu vydávající se za noname rybí filety už nikdy kupovat nebudu). Na rybu jsem vymačkal šťávu z celé limetky, a žádný drobeček malý to nebyl, to bych dal i dvě. Když se ryba začala rozpadat, přidal jsem plechovku bílých fazolí (ty z Biosféry jsou velká dobrota), lžičku třtinového cukru a asi dvě lžičky rybí omáčky. Nakonec trochu zeleného koriandru (není-li čerstvý, U Antonína už prodávají i sušený) a nechat asi minutu povařit.

Lahodně kyselá chuť limetky, pekelná řež chilli papriček, slanost rybí omáčky a třinová nasládlost kolem kousků jemné ryby ponořené v máslové konzistenci fazolí, to je Pražské jaro pro všechny chuťové pohárky, co je v puse najdete, a možná obbjevíte i pár nových, o kterých jste dosud neměli ani tušení. A omamná vůně jasmínové rýže, která je k tomu ideálním doplňkem, vás pak oklikou přes nos dorazí úplně.

Volba Chardonnay k tomu byla na první pohled pravda trošku netypická, ale nakonec se ukázala docela zajímavou. Nicméně pro příště bych – byť se jedná o rybu – sáhnul raději po červeném, a to dokonce po nějakém silnějším a plnějším. Myslím, že třeba s nějakým shirazem bych moc neminul. Ale každému, co jeho jest, neříkám, že by to tak muselo vyhovovat každému.

Luxusní jatérka na cibulce

Opravdu velká cibule nakrájená nadrobno (byl jí plný hluboký talíř). Za občasného, ke konci ale už intenzivního míchání osmažena rovnoměrně do zlatova. Krásné kousky jemných krůtích jater, dohromady asi 30 dkg, nakrájeny na kostky a na cibulce osmahnuty. Přisypán mletý pepř, mletý kmín a půl lžičky červené papriky. A nyní následoval magický prvek: vše podlito skleničkou portského. Dusilo se jen chviličku, po chvíli se vysmahlo zpátky na tuk, zaprášeno lžičkou mouky a podlito vodou. Po pokličkou se dusilo asi půl hodiny, nakonec sůl. Příloha jasmínová rýže. Lahoda.

K jatýrkům portské nebo sherry prostě patří.

Včerejší a dnešní rychlá vařba

Jen stručně pro potřeby vlastní evidence.

  • Úterý: na oleji velmi zprudka osmažené klínky cibule, přidány mungo výhonky (zbylé z pondělka), buráky, sojové nudličky povařené ve vývaru, vše zatříknuto sójovou a ústřicovou omáčkou, přislazeno troškou medu a podlito namočeným škrobem a vodou + jasmínová rýže.
  • Středa: mladý špenát (zbylý z pondělka) krátce povadlý na osmažené cibulce a česneku, smíchaný se špagetami vařenými al dente a přelitý jednoduchou sýrovou omáčkou (eidam + norský brunost rozpuštěné ve smetaně). Špetka čerstvě mletého pepře, sůl nahradil ten sýr.

Příprava v obou případech pod 15 minut (bezasistenční samovarka rýže a sojového masa se nepočítá), z nádobí v úterý jen pánev, dnes ale hromada. Italská kuchyně je děsně náročná na časování a na nádobí.