Rychlé květákové karí

Mám rád ostrá jídla, mám rád asijskou kuchyni, indické restaurace jsou mé oblíbené. A po mnoha experimentech jsem zjistil, že podstatou indického karí není vůbec maso, ale zelenina – maso je tam jen takový volitelný bonus navíc, ale vůbec není potřeba. Čas od času si dělám třeba květákové karí.

Na jednu pořádnou porci na olivovém oleji osmažím tak lžičku římského kmínu (rozhodně nešetřit) a po chvíli přidám kousek květáku (řekněme 200 g). Květák je nejlepší nepravidelně pokrájet, aby zůstaly jak větší kousky, tak i nějaká drobotina, co se ve finále rozvaří a pěkně zahustí omáčku. Důkladně ho osmažím, nejméně 5–10 minut, až je květák ze všech stran viditelně opečený. Přidám lžíci ostré kari pasty, rozmíchám a taky ji trochu zasmažím. Přihodím pár stroužků česneku velmi nahrubo pokrájeného – klidně víc, čím míň rozmačkaný a na čím větší kousky pokrájený, tím míň ostře česnekový bude výsledek, česnek se rozvaří a zůstane jen příjemný hutný tón v omáčce (jako u pečeného česneku). Česnek jen zamíchám, aby se moc nesmažil a hned zaleju asi půl litrem vývaru. Jo, klidně instantní z kostky – ale nějaký kvalitnější, pokud možno bez glutamátu. Přidám lžičku rajského protlaku a hrst nasekané koriandrové natě. Zakrýt poklicí, stánout plotnu na minimum a nechat pomaličku dusit 20–30 minut. Mezitím si můžete připravit rýži, nějaké placky, nebo nic – karí se dá jíst jen tak, bez dalších příloh.

Kdo chce, může s vývarem přihodit i kousek masa, třeba kuřecích prsou, nakrájeného na větší kousky. Nesolit, nesmažit, jen vhodit do té omáčky a nechat táhnout spolu s ní. Do základu se může přidat taky nahrubo nakrájená brambora, stejně jako mnohá další zelenina – recept se dá obměňovat s cibulí, mrkví, cuketou, dají se přidat luštěniny, je to velmi variabilní základ.

 

Na okraj

Koriandr – anglicky i mezi profesionálními kuchyři cilantro – miluju a kdybych měl za zahrádky vyhodit všechno, tak koriandr půjde jako poslední. Dlouho jsem přemýšlel, co je to tak zvláštní chuť v asijských polévkách, ať už v instatních nudlích, nebo třeba v phò u vietnamců. Až zadlouho jsem přišel na to, že to je právě koriandrová nať. Jeho chuť a vůně by mi velmi zásadně chyběla právě v phò, když už ho někdy dělám, v thajských jídlech, ve většině indických, ale třeba i v chilli con carne, kde má taky rozhodně své místo. Takže zasít koriandr aspoň do truhlíku, když už člověk nemá zahradu, zavčasu (než začne kvést) ho sklidit a nakrájet do mrazáku, je základem spokojeného kuchaře. Protože se koriandr prakticky nejí úplně syrový a jeho vůně i chuť v mrazáku vydrží dlouho, je – třeba narozdíl od pažitky nebo kopru – mražený koriandr plně funkční a téměř srovnatelný s čerstvým. Po zkušenosti můžu říct, že takový pytel koriandru v mrazáku je k nezaplacení – stačí vzít hrst a hodit do polívky/omáčky a svět je hned krásnější.

Koriandrová semínka jsou taky úžasná věc a v mnoha případech nenahraditelná (do chlebového koření nebo do spousty jídel v kombinaci s římským kmínem). Ale ta nemám potřebu si pěstovat sám, tady spíš vsadím na odborníky a kupuju si nějaký kvalitní koriandr v prodejnách koření. Doma pěstovaný koriandr si nechám výhradně na nať, která se naopak shání špatně – použitelná je jen čerstvá nebo mražená, sušenou vůbec nekupujte, je úplně k ničemu.

Dýňová polévka

Jak nejlépe naložit s dýní hokkaidó mi zatím nejlépe ukázal Jamie Oliver. Jeho recept jsem si ještě malinko upravil a zjednodušil, ale dělal jsem ho už poněkolikáté a výsledek je čím dál famóznější. Jak je to prosté, tak je to skvělé.

Dýni rozkrojím a vydlabu dužinu se semínky. Může se oloupat, ale stačí nakrájet třeba na měsíčky a loupat netřeba. V hmoždíři utluču dvě lžičky koriandrových semínek, přidám lžičku sladké papriky (kdo snese ostřejší, může dát chilli) a směsí bohatě posypu dýně. Pokropím olivovým olejem a dám na 20 minut do trouby rozpálené na 200 °C. Než se to upeče, oloupu a nakrájím dvě cibule a osmažím s kouskem nějaké slaniny nakrájené na nudličky. Tady je lepší nějaká libovější: kousek prosciutta nebo pancetty je ideální, dobře poslouží i krájené uzené, které se teď u nás prodává balené bůhvíproč pod názvem „pršut z krkovice“ apod. Když cibulka začne hnědnout, přidá se upečená dýně (pokud nebyla loupaná, vydlabu ji lžící, je krásně měkká). Přidám něco šalvěje (ta tam udělá divy!) a zaliju asi litrem vody a osolím. Stačí jen chvilku povařit a pak to rozmixuju na jemný krém. Na konec se může přidat trocha smetany, která to zjemní a krásně spojí.

Risotto není rizoto

Když se v Česku řekne rizoto, většina lidí si vybaví českou klasiku: víceméně suchou nahnědlou hmotu tvořenou směsí rýže, nějakého masa, hrášku, mrkve a případně dalších ingrediencí, obvykle nakopečkované na talíři a s hrstí strouhaného ajdamu navrch. Bohužel neznám přesnou historii tohoto pokrmu a ani proti němu v zásadě nic nemám — je to taková klasika, navzdory očividně zahraničnímu původu je to jedno z nejtypičtějších českých jídel. A občas (spíš výjimečně, ale přece) si ho doma taky uvaříme. Jediné, co mi na něm vadí, je ten matoucí název. Protože to jídlo se jmenuje stejně jako jeho pravděpodobný předobraz, italské risotto (čti [rizoto]), což je ovšem celkem podstatně jiné jídlo a často kvůli tomu v českých restauracích (a naopak u Čechů v restauracích zahraničních) dochází k nedorozuměním.

U nás doma je risotto hodně populární a poměrně časté jídlo, v průměru ho dělám jednou dvakrát do měsíce. Základem je kulatozrnná rýže, nejlépe italská odrůda Arborio. Z dlouhozrnné nebo dokonce nějaké předvařené rýže se risotto opravdu dělat nedá. Začnu tím, že si připravím vývar, asi tak litr. Když mám zrovna doma uvařený, použiju ten, ale většinou se spokojím s instantní vývarem z kostky, nejčastěji používám kuřecí bujóny Natur bez glutamátu. Na olivovém oleji osmažím nadrobno nasekanou cibulku. Odměřím si hrnek rýže (rýže na risotto se předem nevaří ani nijak neupravuje) a nasypu ji na cibulku. Trochu ji osmažím, aby se všechna zrníčka obalila v tuku a nasála chuť a vůni cibulky. Poté podliju asi 1–2 dl dobrého bílého vína. Až se víno vyvaří, snížím teplotu pod pánví a podliju naběračkou vývaru a mám-li, přidám špetku šafránu. Ten risotto příjemně ovoní a dá mu krásnou zlatou barvu. Když si vzpomenu včas, nasypu ho předem do sklenky vína, kterým to budu podlévat, šafrán tak lépe uvolní vůni i barvu. Dobře zamíchám a zvolna nechám vařit. Za průběžného míchání a podlévání — vždy jen trošku, rýže nemá plavat, je potřeba udržovat kašovitou konzistenci — se rýže vaří asi 20 minut. Rýže má být uvařena al dente, tedy ani tvrdá, ani rozvařená: na skus má trochu pružit, neměla by jít rozmáznout jazykem o patro. Na konci musí mít směs stále konzistenci řidší kaše, do které se na závěr (po odstavení z plotny) nastrouhá trocha parmazánu a dobře zamíchá. Ten to trochu zahustí, ale i potom musí zůstat risotto lehce tekuté a krémovité. Podávat a jíst se musí ihned — jakmile trochu vychladne, risotto zhoustne, ztuhne a veškerý požitek z krémovité lahůdky je pryč.

Podle chuti a sezóny je možné toto základní risotto doplnit — skvělé jsou třeba čerstvé hříbky, mořské plody, losos, čerstvé bylinky, zelený hrášek, případně vypustit šafrán a použít jné koření a bylinky atd. Pozor, výše jmenované jsou možnosti, ze kterých si lze vybrat, rozhodně se tam nemá po babicovsku narvat všechno najednou! Já poslední dobou nejčastěji dělám risotto s krevetami, ale dělám je zvlášť, jako přílohu.

Na pánvi osmažím cibulku (obvykle si připravím jednu větší cibuli, půlku použiju na risotto, druhou půlku dám stranou na krevety). Přidám nasekaný stroužek česneku a omyté oloupané krevety. Používám nejčastěji mražené tygří, které kupuju od asijských obchodníků. Zdá se to sice jako drahé luxusnější jídlo, ale je to jen zdání: pro dva dospělé a dvě děti (ale naše holky krevety milují a jsou schopné jich sníst víc než my) použiju 1/4 až 1/3 balení, takže řekněme krevet za 50–100 korun. Maso na řízky stojí víc. Krevety zastříknu citrónovou nebo limetovou šťávou a trochou balsamikového octa, lehce osolím a nechám podusit. Kyselosti není třeba se obávat, sem se opravdu hodí a i tomu, kdo jinak nemá rád kyselé, ta šťáva bude opravdu chutnat. Když se krevety s cibulkou vysmahnou na tuk, podliju je trochou vývaru (risotto vedle se právě blíží k dokončení a trochu vývaru jsem si na krevety nechal) a nakonec přidám kuličku másla s moukou (tzv. „beurre manié“, česky též „francouzské máslo“, které mám stále v zásobě v mrazáku) na zjemnění a zahuštění. S přípravou začínám tak v polovině času doby přípravy risotta, aby oboje skončilo cca stejně a mohlo se ihned podávat. A jemné risotto s výraznější, lehce nakyslou omáčkou s krevetami je naprosto famózní kombinace.

Zeleninový krém

Docela často dělám krémovou zeleninovou polévku. Základ je vždy víceméně stejný, hlavní složka se podle situace obměňuje. Je to prosté: osmažit najemno nakrájenou cibulku s aspoň dvěma mrkvemi (stačí nakrájené nahrubo), zalít vodou, osolit a ochutit špetkou muškátového květu. Pak přidám hlavní surovinu, kterou bývá květák, brokolice nebo třeba zelený hrášek. Celé se to dobře uvaří a nakonec rozmixuje do hladka. Když je chuť, přidám mléko nebo smetanu rozšlehané se lžící mouky. A podává se to s kuličkami do polévky („smažený hrášek“), které naše děti milují, případně se smaženými krutony.

Jako varianta se může rozmixovat jen část zeleniny a část nechat vcelku. Včera jsem takto třeba dělal právě hráškovou: asi třetinu brambor nakrájených na drobné kostičky a třetinu hrášku jsem dal vařit do hrnce zvlášť (jen do osolené vody) a po uvaření přilil do rozmixovaného základu a bylo to vynikající. Stejně občas naložím s květákem – vždy je to polévka naprosto skvělá a neodolatelná.

Rybí kuličky ve smetanové omáčce

Tentokrát asi nejvíc řekne pár obrázků. Ale seznam surovin ani popis nevynechám, následují níže.



 

Na kuličky:

  • cca 200 g ryby – jakékoli dle chuti, ovšem bez kostí. Kvalitního filé přitom není důvod se bát, nesmí to ovšem být tresčí odpad s kostmi za pár korun. Tohle bez kostí od Nowaka je vážně dobré, kupuju ho často a rád.
  • limetková, případně citronová šťáva
  • 1 vejce
  • strouhanka
  • lžíce nasekané pažitky
  • lžička nasekaného kopru
  • rybí omáčka a/nebo sůl
  • pepř
  • hladká mouka
  • olej na smažení

Na omáčku:

  • olivový olej
  • 1 cibule
  • větší stroužek česneku
  • půl lžičky kopru
  • 100 g dobře rozpustného sýra – já dávám přednost nivě, gorgonzole a podobným zrajícím sýrům, ale stejně dobře poslouží třeba i čerstvý sýr, cottage atd.
  • 200 ml 10% smetany

Rybí maso rozemlít nahrubo s pažitkou a koprem, rozklepnout vajíčko, přidat asi lžíci limetkové (není-li, tak citronové) šťávy, rybí omáčku, případně přisolit, ochutit čerstvě mletým pepřem a zahustit na tužší těsto strouhankou. Ze směsi tvarovat menší kuličky, ty obalit v hladké mouce a osmažit na pánvi. Pak dát kuličky stranou a na stejné pánvi osmažit nadrobno nasekanou cibulku a česnek, přidat ještě trochu kopru, zalít smetanou a rozdrobit do ní sýr. A pak to na mírném ohni nechat pomalu hezky spojit. Do hotové omáčky pak vrátit smažené kuličky, trochu je nechat prohřát a hned podávat se špagetami, aby omáčka nestihla příliš zhoustnout.

Uvařené špagety (al dente!) je nejlépe přihodit rovnou do pánve, párkrát prohodit a v případě potřeby přilít trochu vody, ve které se špagety vařily (už si pomalu zvykám si před slitím těstovin hrnek té vody nechat stranou), aby omáčka zůstala pěkně krémově hladká a vláčná. Horké těstoviny jsou schopné omáčku dost rychle „vypít“, takže až nepříjemně snadno lze získat suchý, těžko poživatelný slepenec. (V takovém případě existuje pořád ještě záchrana: hodit vše zpět na pánev, přilít trochu smetany a krátce prohřát. Ale to si nechte jen pro sebe, pokud je vám OPRAVDU líto ty zkažené těstoviny vyhodit. Hostům bych to neudělal, to bych radši začal vařit znova.)

Usmažil jsem těch kuliček oproti zde sepsanému seznamu surovin dvojnásobné množství, ale použil jsem jich dnes jen půlku. Druhá půlka čeká v lednici na zítřek, pro změnu na hutnější a výraznější červenou omáčku a penne.

Těstoviny s kaštany

Asi dvě hrsti jedlých kaštanů jsem naříznul nožem do kříže a dal péct 15 minut asi na 200 °C. Ještě horké oloupal – jak vystydnou, loupají se špatně – a pak je nakrájel na plátky. Na olivovém oleji osmahnul dvě nadrobno nasekané chilli papričky a pár stroužků česneku nakrájených na plátky. Hned za nimi následovaly kaštany a dva hříbečky, co holky včera našly na procházce. Když se vše trochu osmahlo, přihodil jsem ještě hrst rukoly (tentokrát nahrubo pokrájené), párkrát prohodil a zalil asi deci bílého vína a zastříknul trochou rybí omáčky. Tekutina se vyvaří velmi rychle, je ideální mít v tuto chvíli hotové těstoviny (ale nesmí ani dlouho čekat a osychat). To načasování je náročné, ale vyplatí se. Naše penne byly právě al dente, takže stačilo slít, přidat do pánve a lehce prohodit, přendat do misky a zastrouhnout parmezánem (Gran Moravia taky dobrý). Chuťově explozivní zážitek. Vřele doporučuji a zařazuji do zlatého fondu.

Ryba s fazolemi na thajský způsob

Stačí myslet na základní poučku, že do thajské kuchyně patří všechny základní chutě současně: slaná, sladká, kyselá a ostrá. U vědomí toho a s použitím vhodných surovin se dá krásně svobodně tvořit. A dnešní nápad dospěl do naprosto skvostného výsledku.

Tři stroužky česneku jsem nakrájel na jemné plátky a vybral si dvě pekelně rudé chilli papričky. Chci-li místo plamenné ostrosti jen příjemně pikantní chuť, odstraním z nich jadérka – ale to jsem dnes rozhodně v úmyslu neměl. Nakrájel jsem je celé na tenounká kolečka a spolu s česnekem hodil na rozpálený olivový olej. Přidal jsem dvě kostky krásného rybího filé (už jsem se smířil s tím, že kvalitní filé bez kostí je obvykle nejlepší mraženou rybou, kterou v běžném českém supermarketu koupím – ty hroudy ledu vydávající se za noname rybí filety už nikdy kupovat nebudu). Na rybu jsem vymačkal šťávu z celé limetky, a žádný drobeček malý to nebyl, to bych dal i dvě. Když se ryba začala rozpadat, přidal jsem plechovku bílých fazolí (ty z Biosféry jsou velká dobrota), lžičku třtinového cukru a asi dvě lžičky rybí omáčky. Nakonec trochu zeleného koriandru (není-li čerstvý, U Antonína už prodávají i sušený) a nechat asi minutu povařit.

Lahodně kyselá chuť limetky, pekelná řež chilli papriček, slanost rybí omáčky a třinová nasládlost kolem kousků jemné ryby ponořené v máslové konzistenci fazolí, to je Pražské jaro pro všechny chuťové pohárky, co je v puse najdete, a možná obbjevíte i pár nových, o kterých jste dosud neměli ani tušení. A omamná vůně jasmínové rýže, která je k tomu ideálním doplňkem, vás pak oklikou přes nos dorazí úplně.

Volba Chardonnay k tomu byla na první pohled pravda trošku netypická, ale nakonec se ukázala docela zajímavou. Nicméně pro příště bych – byť se jedná o rybu – sáhnul raději po červeném, a to dokonce po nějakém silnějším a plnějším. Myslím, že třeba s nějakým shirazem bych moc neminul. Ale každému, co jeho jest, neříkám, že by to tak muselo vyhovovat každému.

Luxusní jatérka na cibulce

Opravdu velká cibule nakrájená nadrobno (byl jí plný hluboký talíř). Za občasného, ke konci ale už intenzivního míchání osmažena rovnoměrně do zlatova. Krásné kousky jemných krůtích jater, dohromady asi 30 dkg, nakrájeny na kostky a na cibulce osmahnuty. Přisypán mletý pepř, mletý kmín a půl lžičky červené papriky. A nyní následoval magický prvek: vše podlito skleničkou portského. Dusilo se jen chviličku, po chvíli se vysmahlo zpátky na tuk, zaprášeno lžičkou mouky a podlito vodou. Po pokličkou se dusilo asi půl hodiny, nakonec sůl. Příloha jasmínová rýže. Lahoda.

K jatýrkům portské nebo sherry prostě patří.

Do zlatého fondu: Špagety s rukolou

Tenhle recept, to je pravý Jamie Oliver: geniálně jednoduché, italské, tříminutové, skvělé. Uvařit špagety al dente. Chvilku před tím, než jsou hotové, rozpálit pánev, na olivovém oleji osmažit malou, najemno nasekanou cibulku a velký stroužek česneku nakrájený na jemné plátky, přidat dvě slané ančovičky – máte-li, a protože já nemám a v našich obchodech jsem je snad ani neviděl, tak místo toho na závěr párkrát zastříknout rybí omáčkou. Přihodit hrst čerstvé rukoly (či rokety, chcete-li) a nechat zavadnout. Nebát se množství, její objem se zmenší tak na čtvrtinu. Přihodit uvařené špagety, párkát prohodit, přendat na talíř či do misky, přihodit ještě pár syrových (nejlépe natrhaných či nasekaných) lístků rukoly, odvážně postrouhat parmazánem a zastříknout olivovým olejem. Epes delikates. Nezdá se, ale je. Zlatý fond.

Pošírovaná krůtí prsa s tuňákovou omáčkou

Inspirován Šárčiným vitello tonnato, pustil jsem se do další variace pro našeho přítele Krocana z Lednice a na Mrazáku. Avšak pouze volně inspirován: vitello tonnato se podává studené a omáčka je z majonézy, která se u nás prakticky nejí. Ostatně ani kapary v obchodě neměli… Ale především jsem chtěl teplé jídlo a ten základní nápad se mi natolik líbil, že jsem jej přetavil do následujícího pokrmu.

Takto dnes autor vařil:

Asi půlkilový kousek krůtích prsou hodlal pošírovat (zvolna vařit) ve vývaru (voda, ½ litru bílého vína, rozmarýna, 2 bobkové listy, 3 kuličky nového koření, sůl, hrst pórku, jedna mrkev, jedna cibule, kousek celeru, půlka pastináku/petrže­le), ale protože si vzpomněl včas, už předchozího večera dal do misky vše krom vody a soli a nechal maso přes noc macerovat ve kořeněném víno-zeleninovém láku. Ráno to vonělo přeukrutně dobře. Maso vyndal, přidal vodu, uvedl do varu, osolil a vložil maso. Vroucí vývar stáhl na naprosté minimum a nechal pomaličku táhnout skoro dvě hodiny.

Oloupané brambory nakrájel na velmi jemné nudličky, téměř julienne. V misce rozšlehal jedno vejce, lžičku mascarpone a trochu smetany a zalil tím bramborové nudličky. Až na poslední chvíli malinko osolil, dobře promíchal a rozprostřel do několika hromádek na plech (vyložený pečicím papírem). Dal péct asi na 30 minut do trouby rozpálené na 210 °C (stačilo by méně).

Najemno nasekal jednu cibuli a dozlatova osmažil na olivovém oleji. Přidal plechovku tuňáka – ve vlastní šťávě a protože se bude mixovat, postačil i levný drcený – a trochu sušených rajčat, která si předem namočil (použil suchá sušená rajčata, nikoli naložená v oleji). Trochu osmažil, ochutil rybí omáčkou a přidal polovinu balení mascarpone (lžička z něj už odešla do brambor). Přendal do vysoké nádoby, přilil asi 2 dl smetany a rozmixoval do hladka. Pak nechal ještě projít varem, stáhl z plotny a bez dalšího vaření v omáčce ještě rozšlehal druhou polovinu mascarpone.

Maso bylo v té době už uvařené i napůl vychladlé v chladnoucím vývaru. Nakrájel je na tenké plátky, doplnil pečenými bramborovými střapci a přelil hustou a hutnou omáčkou.

naložené maso příprava vývaru bramborové nudličky směs do brambor
brambory na pekáči suroviny na omáčku cibulka na pánvi suroviny v pánvi
zbytek surovin na omáčku základ omáčky v pánvi omáčka před mixováním téměř dokončená omáčka
upečené brambory plátky masa pokrm na talíři pokrm na talíři, detail

Tuňákovo smetanová máčka je naprosto úžasná, rozhodně ji zařazuji do zlatého fondu. Ochucena pouze těmi sušenými rajčaty a rybí omáčkou nic víc nepotřebovala a báječně podtrhla jak chuť masa, tak i brambor. A to maso stejně jako vývar, to je kapitola sama pro sebe. Nikdy by mě nenapadlo, že vývar s vínem může být tak dobrý – po víně zajímavě sladkokyselý, po zelenině nasládlý, jemně kořeněný… Určitě hodně ovlivní víno (tentokrát Rulandské šedé, kabinet 2005). Takovou chuť masa jsem nikdy předtím neokusil – a ten vývar taky rozhodně nepřijde ladem. Zítra bude s celestýnskými nudlemi a hrstí zeleninového juliennu určitě chutnat báječně.

Skvělé na tom je i to, že i tato omáčka se dá konzumovat studená. Je třeba jen vymíchat do studena, případně stáhnout škraloup. Ale vychlazená chutná výborně, stejně jako maso, které se studené dá nakrájet na ještě tenčí plátky.

A i když to tak rozhodně nevypadá, celé to dalo nanejvýš půl hodiny práce. Paráda.