Štítek: studená

Dělá to skoro každý a velmi často. Dva plátky chleba či rozkrojit rohlík, doprostřed něco namáznout, plácnout plátek sýra a/nebo salámu a žvýkat to a žvachlat to. Obložený chléb, houska, sendvič je obvyklá česká snídaně či svačina (zabalit do ubrousku, hodit do igelitového pytliku a strčit do aktovky), všichni znají. Ale jak by to mohl brát někdo jako něco víc? Sendvič jako hlavní chod? Sendvič jako delikatesa?

Prvně jsem se s tím potkal ve fastfoodech Tim Horton's a od té doby už pro mě pojem sendvič nikdy nebude jako předtím. Sendvič připravený tak, že ať je to pečivo kolem sebelepší, pořád bude jen pouhým nosičem toho hlavního, co je uvnitř. Když si u nás dáte sendvič – až na výjimky je skoro jedno, jestli v nějaké bagetárně nebo si koupíte balený u benzínky – je to v zásadě pořád to samé: jíte housku s nějakou příchutí. Když si dáte řekněme krůtí sendvič u Tima Hortona, stane se ta krásná nadýchaná křupavá bagetka celkem podružným nosičem té hlavní krásy, kterou obaluje. Když jsem se do něj prvně zakousl, musel jsem se nevěřícně podívat dovnitř. Představte si, že si koupíte na kolečka krájený libový krůtí nářez, řekněme tak 15 dkg, a celý ten štůsek jemných plátků, tak jak je, vrazíte do rozkrojené bagety, přidáte pár plátků sýra a kolem hromadu zeleniny. To je Tim Horton's Turkey Breast Sandwich.

Poslední dobou ovšem nesmírně ujíždím na rukole a baby špenátu. Protože bezlepkové pečivo, které je mi jísti, není rozhodně žádný kulinářský zázrak, je tuhé, drobivé a obvykle spíš jen nutným zlem, experimentuji s tím, co na něj dát, asi víc než kdokoli jiný. Nejlepší chléb si peču sám (napůl pohankový se slunečnicovými a dýnovými semínky) a i když má konzistencí blíž k hutnému finskému komisárku než nadýchanému českému chlebu, je to už poměrně obstojná dobrota. Ale jen tak samotný pořád není nic moc ani on. Za poslední týdny jsem ovšem mnohem dál s řešením, jak i s tímto chlebem vytvořit něco, na co bych s chutí zašel i do toho Tima Hortona (kdyby nejbližší nestál až kdesi v Kanadě).

1. Ukroj dva, poměrně tenké plátky chleba. Co nejtenčí, ale aby tu zátěž udržely a nerozpadly se při první příležitosti.
2. Zapomeň na máslo, to všechno pokazí. Lehké potření horčicí (dijon!) udělá divy.
3. Založ plátek sýra, druh zcela dle chuti.
4. Na to rozhoď pár tenoučkých plátků drůbeží šunky – nebo debrecínky, kladenky, pečeného masa, rostbífu, uzeného lososa (!) či prostě jen nějakého salámu.
5. Na to polož hrst rukoly (nebo baby špenátu).
6. Přidrž, přihoď pár dalších plátků masa a přimáčkni, ať se zelené lístky pod tím nerozprchnou do všech stran.
7. Několik tenkých koleček salátové okurky nebo rajčete zde udělá mocné kouzlo.
8. Překryj dalším plátek sýra.
9. Přiklop druhým plátkem chleba a dlaní to celé trochu slisuj.
10. Nakrájej ostrým nožem na menší dílky, ať se to taky dá jíst.

Tak nějak vypadá poslední dobou moje nejoblíbenější snídaně (pomerančový džus je k tomu ideální). Vypadá to monstrózně, ale rozhodně monstrózněji, než to ve skutečnosti je. V podstatě jde o pár koleček nějakého masa z ledničky (které si člověk dá běžně mezi dva rohlíky), dva plátky sýra, trochu zeleniny. Celý ten zázrak dělá ta macatá křupavá vrstva rukoly. Její výrazná štiplavá chuť se krásně doplňuje s masem i se sýrem, lehký tón dijonské hořčice to podtrhuje a celkový požitek na půnebí je dokonalost sama.

Zdá se, že té na rukole začínám být zvolna závislý. Jak jsem o ní mohl tolik let nevědět? Jak jsem dokázal jíst chleba namazaný máslem a na tom kolečko salámu či čehosi? No fuj.