Rubrika: Všeobecné

Nedávno jsem tu popisoval ponákupní radosti na eshopu Pixmania. Po vyřízení poslední reklamace a příslibu vrácení peněz jsem myslel, že to po více než roce skončilo. Omyl, neskončilo.

Peníze stále nemám (namísto na účet mi je převedli do jejich/mé peněženky) a k tomu se z nich ještě snažím vymámit úhradu poštovného za odeslané balíky. Protože jsem jim ten výrobek musel posílat celkem 4× a poštovné stálo vždy přes 700 korun, není to úplná prkotina, nad kterou by člověk mávnul rukou. Po první reklamaci mi poštovné uhradili – sice s komplikacemi a několikanásobným dohadováním, kamže mi ty peníze mají poslat, ale uhradili.

Teď jsem jim – po předchozí telefonické domluvě – poslal zbylé účtenky a chtěl proplatit i je.

Po zkušenostech s Pixmanií od nich zákonitě nemůže následovat nic lepšího než (text ponechávám v původní podobě včetně chyb):

Stále mám ještě vstřícnost a sílu ke slušné odpovědi (i když síly po tom roce už opravdu zvolna docházejí):

Tak nějak napůl počítám s tím, že až to za pár týdnů pochopí a přesvědčím je, že skutečně mám nárok a chci proplatit nikoli 1503, ale 2238 Kč, tak mi je stejně pošlou do té Pix pokladničky, a ne na účet…

Tož to jen abyste věděli, do čeho se nákupem ve Francii (kde se Pixmania.com fyzicky nachází) můžete taky snadno uvrtat. A vzhledem ke stále klesající kvalitě průmyslového zboží a rostoucímu počtu reklamací se ta pravděpodobnost stále zvyšuje.

To be continued…

Aktualizace 19. května 2009

Na účet mi dorazilo 1503 korun za dvě poštovné a včera, s týdenním zpožděním, i zbylých 735 Kč. Poštovné je tedy vyřízeno. Částka za vrácené zboží však stále trčí v mé Pix Pokladničce a k převodu na můj účet se Pixmania nemá. Bez další urgence to zaručeně nepůjde.

Potřebuju nutně nový monitor. Kdysi jsem si koupil levný a špatný a vadí to čím dál víc. Bohužel hardwaru moc nerozumím a jak vidno, snadno koupím špatně. Jestli se najde někdo technicky zdatný, kdo by mi dokázal poradit, byl bych mu moc vděčný.

Jaké parametry sháním:

• úhlopříčka od 19" – většímu se bránit nebudu, ale 19" mi v zásadě stačí
• raději širokoúhlý, ale není podmínkou
• otočný na výšku
• nejdůležitější: dobré pozorovací úhly bez deformace barev, jasu i kontrastu ze všech stran, vodorovně i svisle
• DVI a VGA
• jinak žádné vymyšlenosti, žádné tunery, HDMI, scarty, huby nebo kamery, pokud možno ani reproduktory; nepotřebuju ani žádné extrémně věrné barvy; jas, kontrast, ba ani rozlišení nejsou důležité
• cena do 10.000

Jinými slovy: potřebuju co nejjednodušší, nijak extrémně kvalitní monitor, potřebuju jen, aby se dal otáčet na výšku a aby byl obraz na něm co nejvíc stejný ze všech stran a úhlů. To, jak kvalitní, jasný, kontrastní a barevně věrný ten obraz bude, není až tak důležité – podstatné je jen to, aby vypadal co možná stejně při čelním pohledu, zdola i shora, zleva i zprava. V zásadě se nebráním ani použitému monitoru (v tomto případě si rozhodně raději koupím za stejné peníze kvalitní bazarový než fungl nový šunt).

Díky moc za každý tip.

Když před pár dny kolega Arthur projevil radost nad novou verzí Total Commanderu, dost jsem se podivil, že takovou věc dneska někdo stále nejen může, ale dokonce chce používat. My jsme si s Arthurem obratem rozuměli, ale vzhledem k tomu, že k onomu podivení došlo na veřejném komunikačním kanálu, vznikla z toho pochopitelně obligátní bouře ve sklenici vody. Jednak vytržením z kontextu a jednak prostě tím, že někteří zkrátka slepě reagují na určitá klíčová slova a rozběhnou se okamžitě proti každému rudému fleku jako býk proti muletě. Ať si je za ní třeba tvrdá zeď.

Přitom šlo v jistém slova smyslu o nedorozumění. Nejenže nikomu neberu, jestli mu vyhovuje Total, Norton, Midnight či jakýkoli jiný komandér. Chraň božstva všecka. Proč bych měl. Ostatně i já, když se ocitnu na Linuxu, jako první hledám mc a ve svých virtualizovaných Windows nemám takový komandér jen proto, že se vždycky po týdnu nehodlám to neituitivní ovládání znovu a znovu učit a je pro mě praktičtější používat nepraktický, ale přece jen bez nápovědy použitelný Windows Explorer. I když kdesi pod kůží to mám taky, kdysi před 20 lety jsem tyhle komandéry používal a bez nějakého toho Nortona jsem na PC nedal ani ránu. Problém je ale v tom, že já jsem za těch uplynulých dvacet let prošel spoustu různých platforem, systémů, řešení a viděl desítky různých způsobů, jak daný problém řešit. Tu horší, tu lepší. Někdy cestu do pekel, někdy záblesk geniálního přístupu. Našel jsem si za tu dobu několik možných řešení a z nich si vybral pár, která považuji za nejefektivnější. A pak se najednou po desetiletích rozkoukám, a spatřím programátory a špičkové odborníky, jak neustále kopírují z jednoho panelu do druhého pomocí klávesy F5…

Tady je ovšem ten stěžejní bod a zakopaný pudl: nemám nic proti těm (vám) uživatelům, kterým tohle řešení stále vyhovuje. Já v tom žít dvacet let, asi by mi bez těch dvou panelů ruce upadly. Chápu to. Mám to ale za zlé vývojářům. Opravdu nedokážu pochopit, že ačkoli pro každý dílčí úkon v práci s filesystémem existuje skvělé, neotřelé a prokazatelně efektivnější řešení, za celých dvacet let nikdo z těch komadérovýrobců nedokázal jakoukoli zásadnější změnu nabídnout, neřku-li prosadit.

Jistě, co chvíli se objeví nějaký pokus dělat to všechno úplně jinak – ale to je revoluční přístup. A revoluce, jak známo, jsou odkázány pouze k dvěma finálním stavům: totálnímu úspěchu, nebo totálnímu neúspěchu. Vcelku pochopitelně se nikomu nepodařilo skokově přesvědčit všechny, aby najednou začali používat počítač úplně jiným způsobem. Co tu ovšem chybí, je evoluce. Za celé to cca čtvrtstoletí (sic!), co se takovýhle nástroj (v několika v detailech odlišných variantách) používá, nikdo nepřišel aspoň s volitelnou alternativou, kterou by dal uživatelům na výběr. Ne. Chceš kopírovat, připrav si na jedné straně zdrojový adresář, na druhé straně cílový adresář, vyber si vhodnou podmnožinu na zdrojové straně, a pak (nějak) aktivuj kopírování. A čím víc let uběhne, čím víc to všichni mají pod kůží, tím méně někoho napadá, že by se to taky dalo dělat tisícem a jedním odlišných způsobů, z nichž některé by v určitých situacích mohly být pro leckoho efektivnější a užitečnější.

Nemůžu tu pochopitelně z voleje sázet hotová řešení, když s nimi za celých 20 let nepřišel nikdo povolanější – ale můžu argumentovat dílčími příklady, které znám z vlastní praxe. Kupříkladu takové procházení adresářové struktury. Ve Windows i ve všech komandérech je obvyklý dvoukrokový přístup: označit adresář a otevřít jej. Je jedno jak, jestli myší, nebo klávesnicí. Přejít o úroveň výš nebo níž obvykle obnáší dvě akce: označení + aktivace. V systému, který používám, se ale před pár lety objevilo řešení, které pro procházení adresářové struktury vyžaduje jen jednu akci (kliknutí myší nebo klávesu). Oblíbil jsem si ho velmi rychle a dnes si v jakémkoli jiné prostředí připadám velmi neefektivní. Anebo již zmíněné kopírování/pře­souvání souborů. Ano, postup „nastav si zdroj a cíl a pak spusť akci“ se nabízí. Ale co když se do kopírování souborů pustím, ale pak zjistím, že chci tu označenou množinu objektů přesunout vlastně někam jinam? Že cílové místo nevidím, nebo dokonce že neexistuje? Anebo si dodatečně uvědomím, že vlastně nechci kopírovat, ale přesouvat (nebo naopak)? Pokud si někdo v komandérech zvykl používat schránku (Copy/Paste), má to trochu snazší. Ale pokud používáte klávesovou zkratku nebo přetahujete objekty myší, do toho starého, dvacetiletého schématu nepasujete: musíte označené objekty „pustit“, najít/vytvořit pro ně vhodnou destinaci a pak je znova uchopit a znova aktivovat příslušnou akci. Přitom existují v praxi příklady daleko efektivnějších řešení: dynamické otvírání adresářů během tažení přímo pod kurzorem myši, přesun mezi všemi (i skrytými) okny, vytvoření cílového adresáře až po aktivaci kopírování, přepínaní mezi kopírováním/pře­souváním/softlin­ky pomocí modifikačních kláves atd. Takových příkladů se dají najít stovky, tisíce.

Jde o typickou otázku paradigmatu. To staré je „nějak“ dobré a většině dostatečně vyhovuje. Existují ale nové a lepší cesty, k nimž je ale problematické konzervativní uživatele přivést. Žádnému z uživatelů nelze mít ani náznakem za zlé, že používá léty prověřené dobré řešení – řešení, na které je zvyklý a které mu vyhovuje. Nelze ale pochopit ty vývojáře a výrobce těchto všemožných komandérů, že tak fatálně rezignovali na veškerou evoluci a za celých dvacet let se ani nepokusili nabídnout alternativy, které se mezitím osvědčily nebo přinejmenším ukázaly velmi zajímavými na jiných platformách (jiné OS, PDA, mobilní telefony, spotřební elektronika atd.).

Kdybych byl dnes uživatelem takového komandéru, velice se na výrobce zlobím, že mi za celé čtvrtstoletí nedokázal nabídnout něco nového, něco aspoň trochu odlišného, co by dokázalo posunout můj styl práce s filesystémem přinejmenším o úroveň výš. A že by si ty dlouhé roky zasloužily takových úrovní hned několik.

Kdyby dnes probudili hibernovaného veksláka z konce 80. let a postavili ho před „nejmodernější“ Total Commander, s překvapením bychom zjistili, že ho bude s přehledem ovládat – protože se v něm za celou tu dobu nic podstatného nezměnilo. A to stojí přinejmenším za zamyšlení.

Jsou věci, které mohl vymyslet pouze kvalifikovaný sadista. Třeba dálniční samolepky. Anebo nákupní vozíky se šikmým dnem. Jeho úhel je vždy navržen tak, aby ve vozíku dokázalo cokoli stát pouze za naprostého klidu, bezvětří a otřesů do čtvrt stupně Richterovy stupnice (to odpovídá průletu středně velké octomilky). Při sebemenším pohybu, prudkém mrknutí nebo dokonce letmém pohledu stranou se zboží ihned řítí z kopce a sesýpá na hromadu, vajíčky dospod. A naskládat za pokladnou lahve do tašky postavené ve vozíku je už ryze sysifovský úkol: jakmile se k tašce přiblížíte s druhou lahví, ta první už leží. Po třech lahvích začínáte pociťovat akutní nedostatek končetin.

Představuji si výběrové řízení v sadisticko-designerské firmě, která tyhle vozíky navrhuje.

Personalista: „Vidím ve vašem životopise, že jste dříve pracoval na jatkách a jako vězeňský dozorce, to zní velmi uspokojivě. Ale potom tu máte ‚ošetřovatel v nemocnici‘. Můžete to vysvětlit?“

Uchazeč: „Každé ráno v pět jsem roznášel teploměry.“

Personalista: „Ách, rozumím. Teď si uděláme nějaké testy. Sem sepíšete esej na téma ‚Dálkové ovladače: co jsme ještě nezkusili‘ a ještě předtím nám tady na ten papír nakreslete strom. Pokud se rozhodnete kreslit oběšence, nemusíte zacházet do přílišných detailů, stačí jen jednoduchá skica.“

Uchazeč: „Červenou pastelku nemáte?“

Když je mladý návrhář přijat, nastoupí jako pomocný designer u drobných projektů. V temné sklepní laboratoři mezi regály s naloženými embryi a sklenicemi plných očí, za mihotání slabé zářivky tráví léta pod dohledem zkušených kolegů nad návrhy nelepicích obálek, polepováním závěrů pivních lahví ještě drobivějším staniolem a vymýšlením kladu listů pro MF Dnes. A pochopitelně chodí do katakomb krmit betatestery.

Ti šikovní pak postoupí do vyšších oddělení. Tady už čeká náročnější práce – od navrhování tuhých kabelů k monitorům přes design vlakových sedaček až po tvorbu rozhraní programů pro Microsoft. Každé ráno se scházejí na kreativní poradě a hledají nové možnosti pro svou sadistickou tvorbu.

Šéf: „S těmi kolečky nákupních vozíků jsme myslím udělali, co se dalo. Vymyslíme tam něco dalšího?“

Mladý designer: „Řekl bych, že to rovné dno poskytuje prostor k vylepšení. Co tam udělat pořádnou díru? Nebo nějaké hrboly.“

Šéf: „Výborný nápad. Pracujte na tom.“

Špičkovým pracovištěm celé firmy je ovšem oddělení obalů a perforací. Vytvořit moderní obal moderního výrobku je úkol pro opravdové mistry oboru. Vyžaduje to důkladnou znalost nejnovějších výrobních postupů a materiálů, neboť ty umožňují designerům vytvořit extrémně pevné spoje v místech perforace. Jedině kosmická vlákna a nanotechnologie zajistí, aby nejtenčí místo na celém obalu bylo současně tím nejpevnějším. Podaří-li se někomu z obalu vůbec něco odtrhnout, zaručeně to nebude v místě, kde to zlomyslně radí návod.

Následující případ se dříve nebo později musí stát. Ředitel nejmenovaného velkouzenářství je přepaden maskovaným mužem, spoután a odvezen do opuštěného domu. Zde je připoután k topení a na stole před ním přistane několik balení salámů z jeho masokombinátu. Na každém obalu je výrazně označený jeden roh a nápis ‚Zde otevřete‘. Muž s ďábelským smíchem odchází. Po týdnu nalézají hlady polomrtvého ředitele, hystericky plačícího před hromadou divoce pomačkaných balíčků s uzeninami. Plast na nich je plný otisků zubů a zarytých ulámaných nehtů.

Nemyslím, že by se onoho únosce někdo snažil hledat.

Studie Vliv sociálního prostředí na reprodukční řetězec jedince se zabývá již po staletí známými parametry důležitými při výběru partnera. Srovnává zde například různé skupiny sociologického spektra coby vhodné či méně vhodné zdroje potenciálních partnerů pro potomky daného člověka s ohledem na zachování a kvalitu nejen budoucích pokolení, ale i vzájemných vztahů dosud žijících generací – neboť i rodinné prostředí významně ovlivňuje kvalitu potomků, kteří v ní vyrůstají.

Studie si pokládá otázku, které sociální skupiny a faktory poskytují coby zdroje partnerů větší jistoty zachování genofondu a které jsou naopak rizikové. Dochází k nikterak překvapivému poznatku, že primární vliv mají vhodné či naopak nevhodné skupiny sociální, zatímco dělení podle ryze biologických parametrů je spíše bezpředmětné. Každý člověk totiž může bez problémů splodit a vychovávat potomky s jakýmkoli jedincem opačného pohlaví z kteréhokoli konce světa, aniž by to mělo nějaký negativní vliv na kvalitu a zachování rodové linie; proto rodiče nemá znepokojovat vzhled či lokalita původu budoucího partnera jejich potomka. Podstatnější jsou faktory sociální: rodová kontinuita je daleko vážněji narušena, zvolí-li si jejich potomek za partnera individuum sociálně vyčleněné, např. osobu závislou na tvrdých drogách, odmítající pracovat a neschopnou uživit rodinu, osobu opakovaně pachájící trestnou činnost; pokud hodlá v městském bytě žít s osobou uvyklou kočovnému životu a vice versa, chce-li integrovat do rodiny partnera vychovaného v diametrálně odlišné sociální kultuře a zvyklého na (a vyžadujícího) zcela odlišné rodinné struktury a vzorce chování atd. Takový vztah může ohrozit integritu budoucí rodiny velmi vážně a podstatnější měrou než jakékoli kombinace parametrů biologických.

Z biologických faktorů si tak všímá pouze vlivu homosexuality, neplodnosti a podobných faktorů na rodový genofond. Homosexuální či neplodný potomek z genetického hlediska tvoří koncovou větev genového stromu, nepokračuje v přirozené reprodukci na bázi standardních rodinných vztahů. Ponecháváme stranou umělé a nebiologické cesty reprodukce (adopce, umělá oplodnění atd.) které jsou vlastní až moderní době. Vychází-li se ovšem z předpokladu, že tyto faktory se týkají pouze minoritní části populace, je prostým řešením přivést na svět více potomků. Z hlediska počtu pravděpodobnosti se s každým dalším potomkem riziko, že všechny vaše děti další potomky mít nebudou a rod zanikne, minimalizuje k nule.

…

Co že to je za blábol? (Pokud vás slovo „blábol“ nenapadlo, pak jste patrně studovaný sociolog a jděte pryč.) Inu, je to blábol takový, že si coby jeho autor podle všeho zasloužím přídomky „puncovaný blbec“ a „rasistický rypák“. To, že jsou výše řečené názory rasistické, musí být pravda, protože to už potvrdil soud. Pravda, výše uvedené výroky byly v onom případě podány trochu polopatičtěji, ale obsah je stále totožný:

Když si potomek, dejme tomu syn přivede domů přítele, feťačku, kriminálnici nebo echtovní cikánku, tak máte zaděláno na problémy do konce života. Avšak riziku s homosexuálním potomkem lze předejít pořízením si alespoň dvou potomků (jeden bude nejspíš normální a snese vnoučata). Adaptované cikánky, asiatky nebo afričanky mohou rodit vnoučata stejně jako evropanky, tudíž rodič může být v klidu.

Je zde řečeno naprosto totéž jako v textu výše – ale podáno takto expresivní a cynickou formou je to již rasistické. Takže, když to neprošlo jinde, máte možnost tady. Chcete-li si užít nadávek do rasistických rypáků, puncovaných blbců a dalších, fantazii se tentokrát meze nekladou. Poprvé (a asi naposledy) jsou zde komentáře otevřeny pro všechny vaše výlevy, splašky a jiné nadávky. Dejte si. Nebojte, nikoho za ně žalovat nebudu, takový blbec jako tamten blbec přece jen nejsem.

Pixmanii jsem míval rád a rád jsem tam nakupoval. Svého času to byla zahraniční štika v zatuchlém rybníčku českých eshopů, nabízeli tam sortiment, který u nás nebyl k vidění, natož ke koupení, a za ceny, které se těm českým brutálně vysmívaly. Doba však pokročila, za loňský rok koruna hodně posílila, sortiment se se zahraničním prakticky srovnal a z kdysi výjimečné Pixmanie je dnes řadový obchod, který už moc konkurenčních výhod nenabízí.

Ale ty nevýhody… Díky webu provozovaném už i na doméně .cz, počeštěným stránkám i pár česky (nebo aspoň „česky“) hovořícím operátorům v callcentru už leckomu nemusí ani dojít, že se jedná o francouzskou firmu se všemi důsledky, které to provázejí. Vzdáleností počínaje a pověstnou kvalitou francouzských služeb konče. Ale prosím, pokud si chci koupit nějaký spotřební výrobek, něco ve stylu kliknu, koupím, doručí, rozbalím, používám, vyhodím – může to fungovat. Na lámání chleba dojde, když se objeví nějaký problém. To se pak jeden nestačí divit.

Jen do první reklamace

Pro ilustraci uvedu svou zkušenost, aby si každý mohl udělat obrázek, co jej taky u obchodu tohoto typu může potkat. O jejím začátku už jsem tu psal přesně před rokem, ale nezaškodí to celé zopakovat pěkně pohromadě. Předloni na začátku listopadu jsem si na Pixmanii koupil minivěž Philips s podporou pro iPod. Byla určena do ložnice a její primární účely byly dva: večer pouštět dětem před spaním příležitostně písničky a pohádky z iPodu a ráno se nechat budit rádiem. Philips mám za slušnou a průměrně kvalitní značku, nicméně porouchat se může cokoli od jakéhokoli výrobce. A porouchalo se.

Hodiny se náhodně nulovaly, po sebekratším výpadku proudu se vymazalo úplně vše (včetně předvoleb rádia, budíku atd.), někdy po zapnutí hrála věž jen na minimální hlasitost, nereagovala na nic a pomohlo jen vytažení ze zásuvky, přehrávání CD občas zlobilo. Jako přehrávač to bylo nespolehlivé, jako budík naprosto nepoužitelné. Ani ne po měsíci jsem musel věž zase zabalit a reklamovat.

Po měsíci (!) se mi věž vrátila bez jakéhokoli vysvětlení, jen s jakýmsi servisním listem ve francouzštině. Na webu jsem dohledal toto:

Váš případ byl v Servisu uzavřen dne . Váš výrobek vám byl zpět zaslán opravený. Doufáme, že jsme uspokojili vaše očekávání. Děkujeme Vám za vaši důvěru.

Ale co, hlavně, že to bude fungovat. Domluvil jsem se s operátorkou na proplacení poštovného, naskenoval jsem stvrzenku a poslal na domluvenou adresu s číslem účtu. Peníze mi skutečně proplatili. Zdaleka ne obratem, ale proplatili. Ovšem ani do týdne se závada na věži opakovala. A pak znova a další. V březnu jsem vše podruhé zabalil zpět do bedny (ještě že jsem ji nevyhodil!), podruhé si vyžádal a vytiskl kód a návratový lístek, znovu odnesl na poštu, zaplatil skoro 800,– a znovu měsíc čekal.

Situace se opakovala do puntíku stejně.

Váš případ byl v Servisu uzavřen dne . Váš výrobek vám byl zpět zaslán opravený. Doufáme, že jsme uspokojili vaše očekávání. Děkujeme Vám za vaši důvěru.

Po pár týdnech se závady začaly objevovat znovu. Naštval jsem se, věž vyrval ze zásuvky a šel tisknout návratový lístek. Ale ouha. Na webu Pixmanie jsem se přihlásil, našel příslušnou objednávku – a dotyčná věž na ní chyběla. Neexistovala možnost, jak se k nějakému zaregistrování do servisu a tisku návratového lístku dostat. Hrabal jsem se v systému Pixmanie dlouho, naněkolikrát, marně. A protože byl pochopitelně pátek večer, kdy se všechny maléry obvykle stávají, nebylo možné se do Pixmanie ani dovolat. Rezignoval jsem. Došly mi síly a rozhodl jsem se na to vykašlat. Nařídili jsme starý budík a věž začali používat jen jako zesilovač pro iPod. Nechali jsme ho tam zapíchnutý v kolébce, aby zůstal nabitý, a občas z něj pouštěli dětem písničky.

Po dvou měsících se jednoho večera iPod odmítl zapnout. Nedal se vůbec probudit, baterii měl totálně na dně. Když jsem ho nabil, po pár dnech pobytu ve věži zase umřel. Pak jsem na to přišel: iPod se v kolébce připojené k věži nejenže nenabíjí, ale dokonce aktivně vybíjí. Plně nabitý iPod, položený na stůl, zůstane nabitý. Týž iPod zasunutý do kolébky naší minivěže Philips je záhy vyžvejknutý do sucha.

Tak jsem se vzchlapil a šel volat do Pixmanie. Operátorka mi vygenerovala a mailem odeslala nový návratový lístek. Adresa tentokrát překvapivě nebyla francouzská, ale na nějakou centrálu DPD v St. Ingbert v Německu. Bednu jsem potřetí zabalil, balík za dalších skoro 800 Kč poslal a čekal. To bylo těsně před loňskými Vánoci. Téměř po měsíci mi včera balík přišel zpět. Nerozbalený, polepený cedulkami s nápisy jako „Annahme verweigert“ a „Refusé“. Převzetí odmítnuto adresátem.

Znovu jsem volal do Pixmanie a pohovořil se s operátorem (bylo by vážně možné, že by v tom callcentru seděli Indové, mluvili lámanou češtinou a představovali se českými jmény?). Když jsem se ho ptal, jestli ta německá adresa byla v pořádku, řekl, že samozřejmě ano. A že neví, co se mohlo stát, že to mám poslat zpátky, že mi pošle další návratový lístek. Pro jistotu jsem se jej ptal, jestli zase na stejnou německou adresu. Sdělil mi, že ano. V mailu jsem měl za chvilku nový návratový lístek – na tu původní, francouzskou adresu.

Teď musím tu krabici znovu zabalit, je oblepená cedulkami jako Hanzelkův kufr, to by na poště neprošlo. A zítra počtvrté a jistě ne naposledy si užiju na poště vyplňování té plachty a za svých osmset odlifruju ten krám počtvrté zpátky našim galským přátelům.

Centre de retour FV
Chez Wincanton
Bâtiment B
Avenue de la commune de Paris
Zac de la maison Neuve
91226 Bretigny sur Orge
France, EU

A pak budu měsíc čekat na překvapení, jestli mi přijde to haraburdí „opravené“, nebo zase jen nerozbalené. Ještěže to je už třetí reklamace a po ní už mám zákonný nárok na vrácení peněz. Ať s tím udělají, co chtějí, do týdne se ty vady projeví znova, jsem si skoro jist.

Ale ať už to dopadne jakkoli, po téhle zkušenosti už si na Pixmanii nikdy nic nekoupím. Reklamace se táhnou přes rok, každá zabere nejméně měsíc, posílání balíků je složité a drahé, komunikace na dálku obtížná. V českém eshopu bych měl za tu dobu ty reklamace vyřízené třikrát, neplatil bych za balíky takové poplatky a komunikoval česky s někým nedaleko za humny, kam se v krajním případě dá dojet a vyřídit vše osobně.

Upřímně doporučuji každému si nákup v podobných zahraničních eshopech typu Pixmanie dobře rozmyslet. Jak známo, koncová cena nemusí být zdaleka koncová a málokterá sleva je zadarmo.

Aktualizace

Po měsíci a půl jsem musel Pixmanii upozornit, že už překročili měsíční zákonnou lhůtu k vyřízení. Následující komunikaci vezmu jen bodově a zestručněně. Mezi jednotlivými kroky je vždy od několika hodin po den čekání.

• Já: Překročili jste zákonnou lhůtu k vyřízení reklamace.
• Pixmania: Váš dotaz byl úspěšně zaregistrován, do 24 hodin vám odpovíme.
• Pixmania: Požádali jsme náš servis o sdělení stavu výrobku, až budeme vědět, ozveme se.
• Pixmania: Dobrý den Petr Staníček, Informujeme Vás o průběhu vrácení peněz, které v tuto chvíli probíhá. V co nejbližší době obdržíte potvrzení emailem.
• Pixmania: Vyrobek bohuzel nebylo mozne opravit, proplatime na vas ucet. Nyni cekame na zaslani bankovnich udaju: …
• Já: dávám reply a odesílám požadované bankovní údaje
• Pixmania: Ohledně vaší objednávky, vám s radostí potvrzujeme, že jste se stali vlastníkem kreditu XY CZK, který najdete ve vaší Pix Pokladničce. Při vašem příštím nákupu můžete využít z vaší Pix Pokladničky.
• Pixmania: Vážený zákazník, d'akujeme vám za zaslanie vášho e-mailu. Dovoľujeme si vás však upozorniť, že vám bohužial nemôžeme odpovedať, nakoľko tento e-mail k nám nebol presmerovany. Doporučujeme vám nás kontaktovať cez FAQ-Napiste nam, aby sme mohli odpovedať na vašu žiadosť.
• Já: přihlašuji se na Pixmanii a posílám bankovní údaje znovu přes webový formulář
• Pixmania: Váš dotaz byl úspěšně zaregistrován, do 24 hodin vám odpovíme.
• Pixmania: Dne 16/03/2009 bylo pozadano o prolaceni castky XY CZK na Pix pokladnicku to je konto u nas. Pokud nemate zajem byt proplacen na toto konto kontaktujte nas.
• Pixmania: Dovolujeme si vas informovat, ze jiz v systemu mame u vas zaznamenany tyto bankovni udaje: <moje zastaralé bankovní údaje>
• Já: přihlašuji se na Pixmanii a přes webový formulář celou Pixmanii i s jejich pokladničkou a starými bankovními údaji posílám do pekel a trvám na zaslání peněz na účet podle aktuálních údajů, které jsem jim poslal.
• Pixmania: Váš dotaz byl úspěšně zaregistrován, do 24 hodin vám odpovíme.
• Pixmania: Dobrý den Petr Staníček, Po žádosti k proplacení vaší objednávky Vám potvrzujeme zaregistrování vašich bankovních údajů: <moje aktuální bankovní údaje> … Ihned předáváme vaši žádost našemu finančnímu servisu k provedení vrácení peněz. Ujišťujeme vás že vrácení peněz bude provedeno v té nejkratší době.

Tak snad. Bohdá, že tohle je už vážně můj poslední kontakt s Pixmanií.

Aktualizace 5. května 2009

Tak bohužel, posledního kontaktu jsem se stále nedočkal. Po dalším měsíci a půl zjišťuji, že peníze z Pixmanie stále nedorazily. Volám na jejich callcentrum, kde se dozvídám, že peníze mi byly už dávno proplaceny do mé Pix pokladničky. Již podruhé posílám Pixmanii i s jejich pokladničkou do ještě temnějších končin než prve a znovu trvám na převodu peněz na můj účet. Chasník s akcentem na druhém konci drátu slibuje vyřízení s vedoucím. Pokud do konce týdne nedostanu potvrzující mail, mám jim znovu zavolat. Jak milé.

Nenávidím Pixmánii stále intenzivněji.

A to mě s nimi ještě čeká vyřídit proplacení trojího poštovného, na které jsem úplně zapomněl. Na účet, ne do pokladničky. To si ještě užijeme.

Pokračování v dalším článku