Nový Firefox 3 a Mac OS X

Na nový Firefox 3 jsem byl dost zvědavý. Ze všeho nejvíc na to, zda už konečně přestal (ve verzi pro Mac OS X) prznit česká písma, kreslit znaky s diakritikou větší či posunuté, případně vůbec nezobrazovat text některými písmy v určitých velikostech (jako tak činil s písmy Cambria či Calibri importovanými z Vist). Hurá sláva, podařilo se, Firefox konečně – po mnoha a mnoha letech – zobrazuje české texty korektně a pěkně.

FF3 a česká písma
Vykreslení českých znaků ve Firefoxu 3

Tím padla hlavní bariéra použitelnosti, a dnes už bych tak s klidem i radostí mohl nasadit FF jako svůj primární prohlížeč. Kdybych ovšem nebyl tak spokojeným uživatelem Safari.

Výrazně se také změnil vzhled prohlížeče. Teprve dodatečně jsem zjistil, že to, co vidím, není žádný univerzální design, ale že web Firefoxu mi podává stránky podle použitého systému a screenshoty i další informace vidím z maca ryze macovské, zatímco při pohledu z Windows uvidím něco úplně jiného. Pohříchu ale musím říct, že se mi ten macovský vzhled líbí podstatně víc než ten pro Windows (což je ale bezesporu zaujatý pohled, to nepopírám).

Nicméně první dojem záhy opadne a na ten druhý si už člověk začne všímat i negativ. Ač by to tak mohlo vypadat, Firefox nepoužívá systémové GUI, ale vykresluje si všechno sám. Podobně, ale jinak. Každý detail vypadá jako poměrně nepodstatná drobnost, ale mají velmi silný synergický efekt a v celku působí hodně výrazně. Stačí na obrázcích níže porovnat záhlaví okna Firefoxu a Safari.

Přijela k nám pouť

Co je v Safari (resp. v Mac OS X) tlumené, nenásilné, plynulé, působí ve FF3 řvavě a výrazně. Lišty a záložky mají příliš velký kontrast, přechody jsou výraznější, záložky jsou ve 3D umístěny v mnoha úrovních s výrazně většími rozestupy ve třetím rozměru.

FF3 screenshot
Testovací stránka ve Firefoxu 3 (Mac OS X 10.5.3)

Ve spojení s nadbytkem ikonek (byť velice pěkných a vkusných) působí celek až trochu pouťově, omalovánkově přeplácaný – výrazně na úkor obsahu načtené stránky, kterému má sloužit, a ne se s ním přetlačovat o pozornost.

„Nativní“ formulářové prvky

Další skutečně výraznou novinkou je radikální změna vykreslování formulářových prvků. Nově se je FF3 snaží vykreslovat v Aqua stylu, tedy aby vypadaly stejně jako v Safari nebo kdekoli v systému. Ale stejně jako v předchozím případě, dělá si to FF3 po svém – tak trochu to je Aqua rozhraní a tak trochu není. Na předchozím obrázku je vidět (především ve srovnání se snímkem ze Safari níže), jak se některé detaily liší. Obvykle už na první pohled, někdy ale zaregistrujete výraznou odlišnost až na ten druhý.

Safari screenshot
Tatáž stránka v Safari 3.1.1

Všechny prvky jsou o něco větší. Hezky to je vidět třeba na úvodní stránce Googlu, kde tlačítka zasahují až do vyhledávácího pole. Textová pole jsou při stejné velikosti písma vyšší, jako by rámeček se stínem byl vykreslen až dodatečně kolem obdélníkového prvku. Radia a checkboxy mají divné vertikální zarovnání a jsou ošklivě posunuty vůči textu (a ani čarování se svislým zarovnáním v CSS to moc nevylepší).

Nejmarkantnější rozdíl je vidět u selectu. I když se na první pohled tváří jako „macovský“, po rozbalení zjistíme, že chování se moc nezměnilo, zůstává ve stylu Windows. Nabídka selectu se rozbaluje vždy pod prvkem a hodnota v něm zůstává stejná, dokud se nevybere jiná. Porovnejte si chování ve FF a v Safari na screenshotech nebo přímo na testovací stránce. V případě dlouhých seznamů se nezobrazí šipky s autoscrollem, ale starý známý scrollbar po straně. A třešnička na vrchol: podívejte se na horní hranu toho selectu. Zatímco v Safari/systému je ostrá, jednopixelová, ve FF je ošklivě rozmazaná. Fuj.

Plužiny z naší družiny

Velké změny doznal „našeptávač“ pod adresním řádkem. Pokud do něj něco začnete psát, nezobrazí se už pouze prostý seznam vyhovujících URL, ale expresivně formátované dvouřádkové položky, s velkým výrazným nadpisem a malým a nevýrazným URL pod ním. Tady jsem úmysly vývojářů Firefoxu vůbec nepochopil. Nahrazení URL názvy webů a jejich slovními popisy je přece funkce, kterou dokáží ocenit především BFU – jenže ti zase do adresního řádku nikdy nepíší. To děláme my, poweruserové, které ale zase nemožnost se rychle orientovat v seznamu URL neskutečně irituje. Naštěstí je zde chytrý plugin Oldbar, který to umí odstranit a ty naddimenzované titulky odstranit.

Adresní řádek
Nový „našeptávač“ v adresním řádku

Co mě docela překvapilo, tak fakt, že Firefox 2 se neumí na FF3 sám upgradovat. O nové verzi nic nevěděl, na dotaz po updatu řekl, že žádný není. S takovou se o novém FF dozvědí jen praví nadšenci a 80 % řadových uživatelů (kterým FF naistaloval někdo jiný a jim je v zásadě jedno, co používají) o nějaké nové verzi nebude mít ani potuchy. A něco podobného platí i naopak: po instalaci prakticky všechny pluginy z FF2 přestanou fungovat a žádný update pro ně údajně neexistuje. Už jsem málem FF3 odinstalovával a vracel se k předchozí verzi, protože FF používám na vývoj a ladění a třeba bez Firebugu se neobejdu – ten ovšem zrovna patřil mezi ty „nepodporované“ bez updatu. Pak mě ale něco osvítilo a podíval jsem se na web FF do katalogu pluginů a hele: nová verze Firebugu pro FF3 tam byla. Trochu nepovedené.

A co to ostatní?

V novém FF3 samozřejmě daleko víc novinek. Ale ty už nepovažuju za tak zásadní anebo jsou mi trochu ukradené, především proto, že FF nadále není mým primárním prohlížečem a používám ho spíš coby (skvělý!) vývojový nástroj. Správce hesel, rodičovskou ochranu nebo údajně lepší práci se záložkami tak vůbec neocením, nějaká gesta se odmítám učit, na „plný zoom“ ještě nemám názor a proklamované ověření pravosti stránek je (přinejmenším prazatím) dost k ničemu – za celý den jsem nenarazil na web, o jehož provozovateli by FF3 aspoň něco tušil. A že jsem jich vyzkoušel opravdu hodně, včetně mnoha největších a nejznámějších webů, včetně webu Mozilly a Firefoxu…

Ale to je pro mě trochu nepodstatné. Ty hlavní věci – tedy docela příjemné používání a konečně správné zobrazování českých textů – fungují a k předchozí verzi se (snad) nebudu muset vracet. A konečně (vůbec poprvé!) si už dokážu představit, že bych Firefox používal jako svůj primární prohlížeč. Takže až Apple nějak fatálně podělá Safari (což není vyloučeno, kazí toho v poslední době čím dál víc), je tu víc než dostatečný plán B. Nemluvě o tom, že na ladění webu pořád nic lepšího neexistuje.

Tupci v a(u)kci

To jsem kdysi před lety chtěl něco prodat v online aukci, tak že si vyzkouším Aukro. Založil jsem si tam účet, řekněme jménem BFLM. Jenže poté jsem zjistil, že registrace probíhá poštou a údaje mi přijdou do čtrnácti dnů v dopise. To mě natolik odradilo, že jsem ten účet zase zrušil a celé Aukro poslal k čertu. (Kdyby v Aukru někoho napadlo tenhle fakt uvést hned v registračním formuláři místo těch jejich právních výrazů a nemást tam zavádějícím sdělením, že potvrzení a dokončení registrace proběhne emailem, asi by si ušetřili spoustu zbytečných nedokončených registrací. Ale což, to je jejich problém.) Účet byl zrušen, o čemž mě Aukro informovalo:

Potvrzujeme smazání Vašich osobních údajů a odstranění účtu BFLM dne 2005–10–19 15:49:12.

Včera jsem se hodlal zaregistrovat znova. Na původní účet BFLM se nelze přihlásit, neplatné uživatelské jméno. Zkouším zapomenuté heslo, ale na můj e-mail není v Aukru zaregistrován žádný účet. Hledám uživatele BFLM: Uživatelská data smazána, naposledy přihlášen 005–10–19 00:50:20. Když si ale chci založit nový účet nový s původním jménem, nelze, protože jméno BFLM je již použito pro jiný účet. Hlava XXII.

Píšu tedy na podporu Aukro a v mezičase si zakládám náhradní účet BF_LM. A tady teprve začíná ta pravá zábava.

Byl jsem zaregistrován skoro před třemi lety (účet „BFLM“). Můj účet byl zrušen, ale teď už se znova pod stejným jménem zaregistrovat nemůžu, váš systém hlásí, že to jméno je použito. Jenže použito není, účet „BFLM“ je skoro tři roky zrušený.

Jak můžu svůj účet obnovit?

Aukro:

Pravděpodobně Vaše uživatelské jméno zrušeno nebylo. V každé registraci je možné použít emailovou adresu pouze jedenkrát. Znamená to tedy, že pokud Vaše emailová adresa nebo uživatelský účet existuje, nelze jej již použít.

Využijte tedy (…) hledání a třeba si vzpomenete na Vaše heslo k uživatelskému účtu.

Aukro tým

Já:

Ale to jsem samozřejmě udělal. Své staré uživatelské jméno jsem našel: (URL)
Píše se tam, že „uživatelská data byla smazána“ – stejně jako v potvrzovacim mailu z r. 2005 (…) Přihlásit se pod tímhle jménem nemůžu (s jakýmkoli heslem), protože systém hlásí, že takový účet neexistuje. Jenže když si ho chci založit, tak zase hlásí, že nemůžu, protože to jméno už existuje.

Aukro:

Nejsme bohužel oprávněni Vám sdělit informace jiného uživatelského účtu. Pod tímto emailem máte zaregistrované jiné uživatelské jméno.

Já:

No POCHOPITELNĚ, že pod svým emailem už mám zageristrovaný jiný účet! Ode dneška – když se mi nepodařilo původní účet „BFLM“ rozchodit (kvůli tomu problému, který jsem se tu s vámi snažil řešit), tak jsem si založil účet „BF_LM“.

Aukro:

Pokud nám nenapíšete z mailu, který je zaregistrovaný k uvedenému uživatelskému jménu, nejsme oprávněni Vám tyto informace poskytnout. Jelikož však Váš minulý uživatelský účet byl zablokován, můžete použít Váš nově vytvořený účet.

Tady jsem pochopil, že to vážně nemá cenu. Na druhém konci sedí buďto hloupý a navíc porouchaný automat, nebo nebývale tupý člověk, co jede podle manuálu, vždy od začátku, ať se děje, co se děje. Milé Aukro, než tohle, je stokrát lepší naistalovat na webu wizarda, který bude mnohem efektivnější. Vyhazujete tady úplně zbytečné peníze za úplně zbytečného člověka.

Tedy pokud to přece jen nebyl ten prorouchaný automat.

Rozbitý ovladač. Chcete ho?

Univerzální ovladač Logitech Harmony 885 nám celkem dobře sloužil několik let. Pak se ale asi čtyři nejpoužívanější tlačítka (hlavně kolíbka Volume) vyklechtala a přestala fungovat. Jak a zda to vůbec jde opravit, netuším, vyhodit je mi to líto. Přece jen to byla docela drahá a chytrá mašinka a až na těch pár tlačítek je plně funkční. Měl by někdo zájem? Zadarmo, v případě, že se pro něj někdo stavíte u mě na Kladně, resp. za poštovné (a balné, protože balím a na poštu chodím velmi nerad). Vydraženo, děkuji všem.

Televize Z1: čirá amatérština

Zpravodajská televizní stanice Z1 začala vysílat 1. června.

Sláva! Zpravodajské televize a online zpravodajství mají další konkurenci. Nevadí, že ji málokdo chytí, nevadí, že web jim moc nefunguje, cení se hlavně snaha. Černo-rudá barevná kombinace i ozvěna symbolu SS v logu naznačují, že se snad konečně můžeme těšit na vyhraněně pravicovou stanici, která na našem trhu citelně chybí. Držme jim palce, ať se i přes svůj kostrbatý začátek v éteru udrží.

Pominu raději nepříjemně flekatý „oldskúl“ design webu a soustředím se na technickou stránku věci. A uvidím věci nevídané! JS framework MooTools funguje spolehlivě se všemi moderními browsery, a přesto ho webdesignéři stanice Z1 dokázali použít nějak fikaně a zařídit, že jejich web funguje jen v IE (a to ještě ne vše a všude, mně třeba nejde zvuk). S Mozillou, Operou nebo Safari se moc nepobavíte. Ryzí amatérština, jak si s něčím takovým někdo troufne vylézt v dnešní době na veřejnost, vůbec nechápu.

Plněné papriky – úplně jinak

K tomuhle mě inspiroval jeden mexický recept v televizi. Ale jen vzdálenou inspirací, výsledek s ním má jen málo společného. Ten je spíš, řekněme, středomořský.

  • 6 kapií, těch macatých, tlustostěnných sladkých a šťavnatých paprik
  • 2 kuřecí řízky (prsa nebo stehenní)
  • 2–3 celé jarní cibulky
  • 6 zralých rajčat
  • 6 stroužků česneku
  • 100–150 g mozzarelly nebo podobného nevýrazného sýra (třeba polooštiepok)
  • 100–150 g gorgonzoly nebo nějakého „modrého“ sýra
  • olivový olej
  • hrst čerstvé bazalky – není-li, pak aspoň sušená, asi tak 1 pol. lžíce
  • špetka oregana
  • sůl

Nejprve je třeba upéct a oloupat papriky. Nejlépe den předem, aby se vše mohlo do druhého dne pěkně namarinovat a rozležet. Papriky jsem dal na pekáč do trouby rozpálené na plné pecky na cca 20 minut. Poznávací znamení je, že se na nich začínají dělat tmavé spálené fleky. Pak se musí vytáhnout z trouby a ihned přemístit do igelitového sáčku, kde se nechají pořádně zapařit. Když vychladnou natolik, abych se neopařil, je čas je vytáhnout, vykuchat a oloupat. Jde to dobře, když jsou dobře upečené, zapařené a nezapomněl jsem je tam tak dlouho, že by stihly úplně vychladnout a zase se zatáhnout.

Důležitá poznámka: papriky jsou pěkně šťavnaté a pustí hodně vody. V žádném případě nevylévat, nebryndat, loupat nad miskou, šťávu použít!

Ve druhém kroku jsem nachystal náplň. Kuřecí maso jsem nakrájel na drobné kostičky, přidal na jemné plátky nakrájený česnek, trochu osolil, přidal asi půl lžičky oregana a dobře rozmíchal. Než se nachystá zbytek, maso pěkně natáhne ty vůně. Pak jsem k tomu nakrájel zbytek surovin, vše spíš nadrobno: jarní cibulky i s natí, rajčata, bazalku, tvrdý sýr – a gorgonzolu jsem tam rozdrobil. Přidal jsem všechnu šťávu z paprik (mezitím ještě stihly upustit další várku) a vše dobře rozmíchal.

A pak jsem to rozdělill na šest dílů, napěchoval to do těch oloupaných paprik a dal do pekáče pokud možno tím nacpaným nahoru, aby při pečení co nejméně vyteklo ven. Trochu jsem to podlil, zastříknul shora olivovým olejem a dal péct asi na 40 minut (!) na 200 °C. Maso se musí uvnitř propéct a sýr na povrchu začít hnědnout.

Pečená plněná paprika

Vařené (neloupané) rané brambory k tomu byly ideální. Ale žádné máslo! Papriky pustí při pečení spoustu šťávy a to, v čem se po vyndání z trouby po kotníky brodí, je učiněný poklad a snad to nejlepší na celém jídle. Kdyby se tak tahle šťáva dala vyrobit nějak jednodušeji…

Až se bude psát rok 2026…

PRAHA – Předseda představenstva ČR Martin Bursík dnes slavnostně uzavřel poslední splavný úsek české řeky. Široký úsek Berounky od Dobřichovic do Lahovic dnes sjel poslední vodák a napříště sem bude vjezd lodí zakázán stejně, jako je tomu na ostatních řekách v České Rezervaci. Hlavním důvodem uzavření posledního úseku Berounky je ochrana plotice obecné a hnízdiště komárů, pro které je zdejší olejovitý tok ideálním místem pro kladení vajíček. „Komár sice dosud není ohroženým druhem,“ řekl ve svém projevu Bursík, „ale každý živočich je nedílnou součástí našeho biotopu a jako takový musí být chráněn.“

ČR tak dovršila trend v ochraně přírody, zahájený již téměř před dvaceti lety, v roce 2008, uzavřením horního toku Vltavy, vodáky kdysi velmi oblíbeného. V dalších letech pokračovalo zřizování přírodních rezervací se zákazem vstupu také na Lužnici, Nežárce, Otavě a Sázavě a postupně byly omezován provoz i na dalších řekách. Po velkém neštěstí na Labi, kdy se za hustého víkendového provozu u Neratovic při srážce několika stovek lodí utopilo na dvacet vodáků, byl vydán zákaz splavování i velkých řek. Na nátlak vodácké lobby zůstal zachován alespoň pečlivě zabezpečený úsek Berounky, během sezóny přísně střežený plavečníky na kontrolních molech, která byla pro bezpečnost vodáků vybudována po 500 metrech po celém úseku.

Kontrolní mola však budou ještě dnes demontována a životu v řece navrácen její někdejší klid. Pouze v území městské části Praha 45 (od Všenor po Černošice) budou mola ponechána, neboť jejich demontáž by ve stávající husté vysokopodlažní zástavbě kolem řeky byla problematická, přístup k řece je zde možný pouze z vrtulníku. Největší komplikace by vznikly především kolem černošického tunelu, kde tok Berounky na dva kilometry mizí pod známou a kontroverzní rezidenční čtvrtí Černošická Park, vybudované na umělých plošinách nad mokřadem zdejší zátopové oblasti.

Připomeňme, že toto „město ve městě“ zde vzniklo na náklady státu jako náhradní ubytování pro statisíce někdejších obyvatel zajisté půvabných, ale zcela neopravitelných ruin v dnešní Národní památce Jižní město. Od roku 2019, kdy vstoupil v platnost nový zákon O ochraně památkové péče, a následné všeobecné stavební uzávěře, již není možné památkově chráněné domy (tzn. všechny zkolaudované stavby) bourat, přestavovat ani jinak měnit jejich podobu a odborné restaurátorské práce jsou velmi nákladné, jak většina z nás tak důvěrně zná z oprav našich domů postavených za stavebního boomu na přelomu tisíciletí. Když o dva roky později vešla v platnost i nová Ústava České Rezervace a s ní i Všeobecná deklarace ochrany přírody a de facto i zrušení všech nových stavebních pozemků, jiná možnost než právě visuté plošiny pro rychlou výstavbu nezbývala (pomineme-li pochopitelně dnes tolik populární „patrové“ pozemky v dalších úrovních nad stávající zástavbou). Nicméně černošické visuté sídliště zůstane zapsáno v historii jako první svého druhu.

S definitivní uzávěrou Berounky tak jednou provždy končí jedna smutná etapa devastace naší krásné Matky Přírody. Sezonní vpády bezohledných vodáků mezi třoucí se líny a vyplašené chrostíky jsou ode dneška už jen historií. „Je to jen jeden z mnoha kroků na naší dlouhé pouti,“ řekl na závěr svého projevu pan předseda Bursík. „Ještě mnoho nešvarů v naší společnosti čeká na své zrušení, ještě mnoho zákazů je před námi.“ Poté kolona vládních bicyklů odjela zpět do brdské Foglarovy akademie, kde naši přední představitelé pokračovali v jednání.

Kolik slov na webu můžete škrtnout?

Přetéká váš komerční web písmenky? Hlavně ty důležité stránky: homepage, představení produktu, landing stránky? Musíte toho návštěvníkům musíte říct hrozně moc a máte tak málo místa? Víte, jak si škodíte?

Exaktněji se tomu ve svém aktuálním sloupku věnuje Jakob Nielsen: Jak málo uživatelé čtou?. Odpověď není nijak překvapivá: málo, maličko. Čím víc toho na stránku dáte, tím toho přečtou méně.

Jedna věc jsou autorské stránky – většinou jde o webovou podobu literárních útvarů, povídky, reportáže, komentáře atd. – kam si čtenář přijde skutečně počíst stejně jako by si otevřel časopis nebo knihu. Ale co platí pro časopisecký útvar, už neplatí třeba pro zpravodajství. Jedna z prvních věcí, co se naučí každý novinář, je psát zprávy hierarchicky: v první větě shrnout vše podstatné, v prvním odstavci sdělit hlavní detaily, v dalších pak zjemňovat a přidávat podrobnosti. Správně napsanou novinovou zprávu můžete bez přemýšlení odmazávat od konce, v krajním případě si vystačíte s první větou nebo dokonce jen s titulkem.

Pro stránku v navigaci produktového webu, eshopu nebo obchodní prezentace platí ještě drastičtější zákonitosti: tyhle stránky totiž skoro nikdo nečte.

Uživatelé text skenují (prolétnou a zachytí jen několik klíčových slov a vizuálně silnější prvky), delší a na pohled méně důležité pasáže často přeskočí úplně. Čím méně slov na stránce je, tím víc si jich návštěvníci přečtou. Napište jen 7 výstižných slov a máte jistotu, že si je přečtou téměř všichni. Dejte si tam ukecaný román a máte zaručeno, že polovina návštěvníků odejde, aniž by to vůbec četli.

Použít tři – byť ne zcela přesná slova – je skoro vždy lepší než exaktně bezchybná ukecaná věta na dva řádky.

Web je pro nás holt pořád nové médium, máme ho málo pod kůží a pořád s ním pracujeme jako se statickou tištěnou informací. Pořád se snažíme na jedno místo narvat maximum informací najednou. Jenže web není statický. Web má vrstvy, odkazy, umí zobrazit dodatečné informace na požádání, tu rozbalit boxík, tu vyčarovat v prostoru tabulky, grafy, obrázky a animace, otevřít stránku s podrobnostmi, nabídnout sadu odkazů do takové hloubky, z nichž se případnému zájemci a detaily zatočí hlava. A na úvodní straně můžou zůstat jen ta tři nepřesná, ale velmi úderná slova.

Kolik slov ze svého webu můžete škrtnout?

Co dělají blogeři ve dvě v noci?

Mladí, úspěšní, zdraví a silní blogeři pochopitelně stále ještě souloží. Ti mladí, ale méně úspěšní studují profily obou svých čtenářů na Google Analytics. Starší, pokročilí, uspokojení a zoufalí spí. Ovšem co zasloužilí páprdové, bardi blogerského nebe, ano, ti staří, tlustí a/nebo plešatí pánové, co už spát nemohou a sex návštěvnost blogu jim dávno nic neříká? Ano, správně. Diskutují o závažných problémech. Například se důmyslně, logicky a fundovaně celé hodiny přesvědčují, že rodiče jedné dcery mají druhou dceru s třetinovou pravděpodobností a naopak, že tomu tak není a pravděpodobnost je 50:50. Až někdy nad ránem jdou spát s utkvělou představou, že s 66,67% praděpodobností mají sestru Matyldu, pokud ovšem nejsou sami sobě bratrem, což ovšem usilovně tají před svými rodiči a vyústilo to u nich v roztomilou psychózu, kvůli níž nejsou schopni pozřít croissant s grilovanými garnáty ve stoji na levé noze. Tož to jen tak, abyste si nemysleli, že se třeba po nocích nudíme.

Euklide, Euklide, kdo po tobě ide?

Už jste viděli trik s vizitkou, která je roztržena na dva do sebe zaklesnuté díly? Na první pohled to vypadá dost neuvěřitelně, na ten druhý pak vyloženě nemožně. Naprostý nesmysl – přinejmenším v tomto vesmíru.

Jenže při třetím pohledu se ozve rozum s neotřesitelným sylogismem: když to jde udělat, tak to přece jde udělat. A má pravdu: jde to. Nejsa tak manuálně zručný v trhání tvrdého vizitkového kartonu jsem si pomohl nůžkami, ale na věci to nic nemění. Fotka je to dost špatná – s nedostatkem světla a nic moc mobilem toho moc nenafotíte – ale rozhodně mi můžete věřit, že na tom obrázku je moje vlastní starší vizitka a z ní bez jakéhokoli dodatečného spojování vytvořené dva souvislé, do sebe zaklesnuté rámečky, které od sebe nejde bez roztržení papíru oddělit. V tom, co vidíte na fotce, žádný trik není.

Ostatně, on tam žádný trik v pravém smyslu slova není ani nikde jinde – spíš než o trik se jedná o hádanku, matematickou úlohu. Exaktní a logicky řešitelnou.

Včelka Mája a Tom Jones

Tahle věc mi vrtá hlavou už hodně dlouho. A vždy, když o víkendu ráno pouštím naší malé Včelku Máju a zazní úvodní píseň, ještě o to intenzivněji. Vsugeroval jsem si podobnost téhle písně a známých hitů Toma Jonese, nebo tam ta podobnost opravdu je – a pokud ano, je jen náhodná?

Zdá se mi to, nebo Svoboda opravdu opisoval tak bezostyšně (byť bezesporu kreativně)?