Rýže v mikrovlnce, jednoduchost sama

Až mě překvapuje, jak moc narážím na problémy s vařením rýže a kolik lidí jen proto, že jinak neumí, je ochotno konzumovat vyvařenou bezchutnou hrůzu zvanou „varný sáček“. My už léta neděláme rýži jinak než v mikrovlnce, a to k všeobecné spokojenosti. Klasickou přílohovou dlouhozrnnou, jasmínovou, basmati, kulatou lepivou na suši – vše snadno, rychle, bez práce, se skvělým výsledkem.

Na 1 dl rýže dáme 1,5 dl vody a špetku soli, vaří se zakryté ve varném skle 2 minuty na maximum a pak 12 minut na polovinu. To je celé. Úměrně množství rýže se násobí vše ostatní, a to i čas – jen ten druhý, dojížděcí, se nenásobí tolik (pro exaktnachtivé je to asi 10 minut plus 2 minuty na každý dl rýže). Příklad:

  • 2 dl rýže, 3 dl vody, necelá lžička soli, 4 minuty naplno + 14 minut napůl
  • 1 hrnek rýže (2,5 dl), 1,5 hrnku vody, lžička soli, 5 minut naplno + 15 minut napůl
  • 4 dl rýže, 6 dl vody, 1,5 lžičky soli, 8 minut naplno + 18 minut napůl
  • 2 hrnky rýže (0,5 l), 3 hrnky vody, 2 lžičky soli, 10 minut naplno + 20 minut napůl

Jasmínovou rýži k číně nesolím vůbec. Když chci rozvařenější/le­pivou (kulatou) třeba na suši nebo jiné tvarování, nedám 1,5násobek, ale dvojnásobek vody. Časy jsou spíše orientační, každý rýži rád jinak měkkou, výkon mikrovlnek se taky liší. Stačí pár kalibračních pokusů a napříště už bude rýže vždy ideální a pokaždé stejně skvělá.

Pozn.: Prosím, nedávejte sem k dobrému, jak zrovna vy vaříte rýži v hrnci, páře, papiňáku, v troubě, remosce nebo třeba v popelu, a především si nechejte pro sebe své názory na to, který způsob přípravy je lepší. To si necháme na jindy, zde v komentářích nestojím o dohadování, kdo dělá rýži nejlépe. A důležité upozornění: každý komentář obsahující slovo „parboiled“ nemilosrdně zastřelím.

Gurmán vs gurmet – past na snoby

Je to v poslední době veliká móda. Gurmán to je jenom žrout, co se láduje k prasknutí horami jídla, zatímco pravý labužník je gurmet. Oblíbený argument v jistých kruzích: mám neodbytný pocit, že populární především mezi těmi, kteří se sami považují za výjimečné odborníky přes jídlo a scházejí se na různých veletrzích jídla, kde s plastovým táckem v ruce s nonšalatně vytrčeným malíčkem korzují od stánku ke stánku a sdělují si znalecky moudra jako tedy ta fojegráz byla malinko sušší, nicméně ten lehký podtón šoflé byl zajímavý, že jo Máňo? Je to zkrátka jen velká snobárna, uměle vytvořený nástroj pro potřebu sdělit: vy jste jen gurmán, ale já jsem gurmet, pch!

Přitom je to docela nesmysl. Ano, slovo gurmán (gourmand) má ve francouzštině i původní význam „jedlík“, případně „mlsný“. Ale ten se – hlavně během 20. století – posunul a nově získal i význam „labužník“, „znalec jídla“. Čeština je v tomto významu převzala a význam původní („jedlík“) s tímto slovem vůbec nemá spojený. V češtině je výhradně gurmán = labužník, znalec dobrého jídla. (Ostatně i český „labužník“ je původně z archaického „lábiti, labužiti“, tedy hltat, cpát se. Posun významu je zde hodně podobný jako v té francouzštině.)

Vedle toho slovo gourmet/gurmet v češtině vůbec zabydleno není. V originále ale znamená právě to, co české gurmán. Původně byl gourmet degustátor, ochutnávač vína; slovo vzniklo uměle v 19. století odvozením právě ze slova gourmand. Později se jeho význam z ochutnávání (vychutnávání) vína přesunul do širší oblasti celé gastronomie a obě slova se vpodstatě stala synonymy.

Některé staší zdroje v angličtině, ač rovněž považují gourmand a gourmet za téměř synonyma, přisuzují výrazu gourmand jistý posun směrem k anglickému významu glutton (žrout, jedlík). Nicméně ani v angličitně to není jednotné a tento význam se považuje spíše za archaismus (viz např. heslo gourmand na Wikipedii). Ale v češtině, kde ani glutton, ani gourmet neexistují, už tento problém neexistuje vůbec. V žádném českém slovníku tato slova nenajdete. V encyklopediích a slovnících cizích slov narazíte výhradně na „gurmán = labužník“; naopak ve slovnících francouzsko-českých najdete vždy „gourmet = gurmán, labužník“.

A mimochodem, kulinářský polobůh, Auguste Escoffier, by těžko založil klub Ligue des Gourmands s tím, že by to mělo mít nějaký pejorativní nádech a mělo by se tam žrát Dodine de Canard au Chambertin po kýblech.

Rozlišování gurmán/gurmet si vymyslelo pár snobů, aby si zvedli sebevědomí, že jsou něco víc, než ostatní. Skuteční labužníci a kulináři si s tím hlavu nelámou, s klidem si říkají gurmán, nebo jakkoli jinak, nebo vůbec nijak. Vždy, když narazím na někoho, kdo se v tomto směru ostře vymezuje a zásadně rozlišuje gurmány a gurmety, vím hned, kolik uhodilo a myslím si své.

Rodinné stříbro: vepřovo–sýrová roláda

Je to taková rodinná stálice, na kterou si čas od času si vzpomeneme. Jen ta vzpomínka však pokaždé stačí, aby nám naše podvědomí aktivovalo slinné žlázy k maximálnímu výkonu, který nás nakonec nekompromisně dožene do obchodu pro maso a pořádný kus sýra. Zbytek už je hračka.

Potřebujeme kilo mletého vepřového, nic libového, ale ani čisté sádlo. Ideální je hezky půl na půl, kousek pěkně prorostlého bůčku. A když koupíte (u důvěryhodného řezníka) už namleté, špatně taky neuděláte. K tomu půl až třičtvrtě kila sýra. Tady je lepší naopak spíš méně tučný, 30% eidam se osvědčil nejlépe. Vytrvalci se pocvičí se struhadlem, nám ostatním pomůže mixér či cutter. Na čím větší kousky sýr bude, tím výraznější mozaiku ve výsledku vytvoří; sýr nastrouhaný najemno pak zajistí velmi kompaktní hmotu. Mleté maso a sýr dáme do velké mísy.

Kořením to pokaždé jinak, podle okamžité chuti. Tentokrát jsem vzal lžičku rozmarýny, lžičku drceného kmínu a v hmoždíři jsem je rozdrtil na prášek. Pak jsem přidal ještě lžičku šalvěje a trošku saturejky, půl lžičky soli (se solí opatrně, slaný sýr dokáže nepříjemně překvapit) a čtyři stroužky česneku. Rozmačkal jsem to na pastu a rozmíchal s trochou olivového oleje a asi půl deci červeného vína. Pak jsem se šel čtvrt hodiny vzpamatovávat z té skvostné vůně, která mě skoro omráčila. Za tu dobu se koření tak akorát rozleželo, takže jsem ji nalil na maso a sýr v míse a vše poctivě a důkladně zpracoval.

Nic víc není potřeba přidávat. Zapomeňme na vajíčka, strouhanky a jiná nastavovadla, základ je kompletně hotov. Hmota je pěkně pevná a dobře se tvaruje. Je možné z ní uplácat cokoli – od jedné velké buclaté šišky po spoustu malých karbanátků. Můžete ji také rozprostřít na fólii, nahoru položit párek nebo vařená vejce a smotat do rolády. Ostatně proto tomu také název roláda zůstal, i když už dávno dovnitř nic nedáváme a vystačíme si jen s uplácanými šiškami.

Na pekáč dáme trochu vody, posadíme do ní vytvarované šišky a strčíme do trouby rozehřáté na cca 170 °C. Po hodině obrátíme, po další půlhodině obrátíme zpátky a pečeme ještě půl hodiny. Celkem tedy pečeme dvě hodiny, přičemž poslední hodinu a půl pod vlivem libé vůně linoucí se celým domem intenzivně slintáme a odháníme ode dveří zvědavé sousedy.

vepřovo-sýrová roláda

Nejlepší na této roládě je, že má hned dvě využití.

Můžeme ji podávat horkou, čerstvě vytaženou z trouby, s vařenými bramborami a polité báječnou šťávou, které v pekáči zůstane docela hodně. Jakékoli otálení je na škodu, opečená krusta je křupavá a vnitřek po rozkrojení neuvěřitelně šťavnatý. Pro tento způsob konzumace je nejlepší vytvořit menší šištičky o velikosti jedné porce (cca 150 g). Dá se pochopitelně i ohřát, ale pak už nikdy není obsah tak šťavnatý jako hned po vytažení z trouby.

A druhá možnost konzumace je naopak druhý den. K tomu je třeba absolvovat intenzivní jogínský trénink vůle, protože musíme na roládu na několik hodin úplně zapomenout, nechat ji vystydnout a pak odložit k odpočinku do lednice, nejlépe přes noc. Tam se přemění ve voňavou delikatesu s kompaktní konzistencí, kterou lze krájet i na tenoučké plátky, které se rozpustí na jazyku. Pro tento případ je zase vhodné vytvarovat spíše jednu či dvě větší šišky.

Zvolil jsem kompromis: půl tak a půl tak. Několik malých šištiček budeme podávat teplých s brambory (k mé velké lítosti až zítra, ale jinak to nešlo) a jedna velká šiška nabírá síly v lednici. Kvůli fotce jsem ji rozkrojil předčasně, ale snad už byla dostatečně odpočatá a příliš jí to nevadilo.

Tip: zkuste tuhle roládu použít jako hamburger. Rozpečte hamburgerovou housku, nebo opečte plátek toastového chleba, lehce namázněte hořcicí, položte cca centimetrový plátek horké masovo-sýrové rolády, přidejte pár kousků čerstvé papriky, kolečko rajčete, list salátu nebo další zeleninu dle chuti a zakousněte. Až vám to závidím.

Bubble & Squeak – gurmánské zbytky

Vlastně to Bublání a Pištění znám už dlouho, z mnoha britských kulinářských pořadů, najmě od Jamieho Olivera. Ale teprve včera jsem ho sám vyzkoušel a hned si tohle typicky britské jídlo – či spíše přílohu – zařazujeme mezi rodinné favority.

To bylo tak. Vařil jsem kotel vývaru, tentokrát maso zvlášť a zeleninu zvlášť, a nevěděl jsem, co s tou plnou mísou vařené kořenové zeleniny udělat. A vzpomněl jsem si právě na Bubble and Squeak. Sice originální postupy operují hodně se zelím a růžičkovou kapustou, ale na druhé straně je to v zásadě velmi volný recept. Jeho původním smyslem je totiž právě zbavit se elegantně zbytků zeleniny, obvykle po víkendovém grilování. Je to takové typické CDD (Co Dům Dal). Základem je zelenina, brambory a cibule, typické je hlávkové zelí a/nebo kapusta – ale dá se přidávat leccos dalšího, od slaniny po hrášek.

Já jsem bohužel neměl k dispozici nejen zelí, ale dokonce nám došla i cibule. Ale nakonec to vůbec nevadilo. Vystačil jsem si s mísou zeleniny, přibližně stejným množstvím vařených brambor (zbytky od oběda nebo z předchozího dne vůbec nejsou na škodu) a trochou zeleného hrášku. Rozpálí se pánev, na ní se rozpustí trocha másla a oleje (mně stačil olej – olivový byl fajn) a najemno nasekaná cibule se osmaží dozlatova. Bez cibule to taky jde, ale rozhodně tomu prospěje. Brambory se zeleninou se rozmačkají a přidají na pánev (nebo se rozmačkají přímo v pánvi). Smaží se poměrně dlouho, šťouchadlem/mač­kadlem se hmota udusává do placky přes celou plochu pánve a ono to dole bublá a ucházející pára srandovně píská. Vždy když se spodní strana osmaží dozlatova, obrátí se to a smaží z druhé strany. Doporučuju obracet po částech obracečkou, než se snažit otáčet to najednou jako palačinku. Zkusil jsem tak jednou a nedopadlo to nejlépe. Beztak není potřeba, ba ani žádoucí vytvořit na pánvi nějakou kompaktní placku: ty osmažené kousky je po obrácení potřeba trochu zapracovat dovnitř a osmažit i to, co bylo uvnitř. Ve výsledku je spousta osmažených a křupavých kousků. A taky nikoho nesmí překvapit, že se původní množství brambor a zeleniny během toho dlouhého smažení smrskne asi na polovinu (ale zase je to velmi výživné a syté). Pokud byly brambory i zelenina uvařené ve slané vodě, není potřeba nijak dochucovat – obejde se to zcela bez jakéhokoli koření.

Žena přišla s dětmi domů, právě když bylo hotovo, a už mezi dveřmi se rozplývala nad intenzivní vůní připomínající dětství a smažené škubánky. Podávat se to dá s pečeným i studeným masem (zbytky od oběda), smaženými klobáskami, ale třeba i jako anglická snídaně se smaženými vajíčky, fazolemi, pečenými rajčaty, párky, slaninou – jak je libo. Osobně bych volil buďto nějaké do křupava vypečené kousky masa (a v tom případě přidat do brambor hodně zelí nebo kapusty), nebo naopak jemný přírodní plátek. Chuť Bubble & Squeak je velmi intenzivní a je skoro na škodu ji kombinovat s něčím podobně výrazným, jako je třeba sekaná nebo karbanátky. Koneckonců je to dobré i samotné, masa netřeba. Ale člověk musí počítat s tím, že si všichni budou přidávat a přidávat a je nezbytné udělat toho jako pro regiment.

Takové české domácké suši

Aneb Japonec by se z toho asi opupínkoval… Mám rád suši, hlavně maki suši – což zase nemá rád nikdo jiný z naší rodiny. Takže se mi tu načatý balíček řas nori suší už pořádně dlouho. Proto když žena s dětmi odjela k babičce a oběd zůstal čistě na mé libovůli, neváhal jsem ani chviličku: bude suši.

Ale ne suši ledajaké. Japonec vybírá čerstvou rybu, vaří ji málo (pokud vůbec), používá speciální rýži, staletími ověřené postupy. Já ne. Správná suši rýže je nakyslá (vaří se s octem), to já nemám rád. Syrovou rybu bych asi snědl, ale jedině opravdu čerstvě vylovenou z moře, což se mi v prosincovém Česku jen tak nepodaří. Dělám zkrátka suši po svém, takový český cross-over, variantu na dané téma. Vypadá to jako suši, ale není to suši. Co chlap sám doma a nechce se zrovna mazat s nějakými náročnými specialitami…

V prvé řadě rýže. Nekupuju žádnou speciální japonskou (ta se stejně nesmí z Japonska vyvážet), vystačím si obyčejnou – ale kulatou. Dlouhozrná není to pravé, kulatá je kompaktnější. Nadávám do ní žádný ocet ani cukr, ba ani sůl. Uvařím ji úplně obyčejně, jen dám víc vody a vařím o něco déle, aby byla lepivější (pro zájemce vaření v mikrovlnce: hrnek rýže, 2 hrnky vody, 7 minut naplno, 17 minut napolovic, to je celé, hotovo). Z mrazáku jsem vytáhl kostku filé a plátek krůtích prsou. Malinko jsem to nechal změknout v mikrovlnce (minutu na poloviční výkon) a hodil na pánev do trochy rozpáleného oleje. Rybu jsem nechal jen tak, krůtí psa posypal ostřejším thajským kari. Kus salátové okurky jsem oloupal a nakrájel na tlustší nudličky. Našel jsem tu i wasabi v prášku, takže jsem ho rozmíchal s trochou vody a olivového oleje na pastu. Pokud bych neměl pravé wasabi, vystačil bych si s ostrou dijonskou hořčicí, je to trochu podobné.

Bambusovou podložku mají dnes v každých domácích potřebách i supermarketu, skoro bych řekl, že ani nekoupíte řasy nori, aniž by vám k tomu v obchodě nenabízeli i tuhle podložku. Vypadá jako řada špejlí svázaných vedle sebe a dá se bez ní teoreticky obejít, ale s ní se suši balí podstatně lépe. Na podložku položím čtverec řasy nori, na ní rozprostřu hrst rýže (fakt hodně lepí, takže to je asi nejobtížnější část). Blíž k jednomu konci do rýže udělám žlábek, položím po celé délce proužek masa a dva proužky okurky a potřu trochou wasabi. Vezmu kraj řasy i s podložkou a začnu balit do ruličky – díky té podložce se mi to dělá nejen lépe, ale především můžu ruličku pořádně přimáčknout a utáhnout, aby byla co nejpevnější. Hotové ruličky nakrájím na stejně velké kousky (pravý japonec jich ukrojí právě šest a na vlas stejných, mně na tom ale nesejde a dávám přednost o něco tenčím, takže jich mívám víc a každou jinou).

pc130002.jpg pc130003.jpg pc130004.jpg pc130002_2.jpg

K podávání se mi docela osvědčila japonská sojová omáčka tamari (chutná úplně jinak než ta čínská klasická sojovka), do níž rovnou přimíchám půl lžičky wasabi. A pak už jen namočit kousek suši a šup s tím do pusy. Ňam.

P. S.: Nemáte-li rádi tu řasu, nevadí. Váleček se dá zabalit i bez ní. Případně se dá experimentovat s čímkoli dalším: posypat podložku pod rýží sezamem, kokosem, použít plátek parmské šunky, uzeného lososa nebo cokoli jiného. Dovnitř se dá taky zabalit, co vás jen napadne. Připravená masová směs, „krabí“ tyčinky, smažená vajíčka, párek nebo třeba banán a rozinky. Nebojte se experimentovat, oni se ti Japonci zlobit nebudou.

Akorát bych se docela bránil tomu říkat suši, to by nebylo fér.

Těstoviny s kaštany

Asi dvě hrsti jedlých kaštanů jsem naříznul nožem do kříže a dal péct 15 minut asi na 200 °C. Ještě horké oloupal – jak vystydnou, loupají se špatně – a pak je nakrájel na plátky. Na olivovém oleji osmahnul dvě nadrobno nasekané chilli papričky a pár stroužků česneku nakrájených na plátky. Hned za nimi následovaly kaštany a dva hříbečky, co holky včera našly na procházce. Když se vše trochu osmahlo, přihodil jsem ještě hrst rukoly (tentokrát nahrubo pokrájené), párkrát prohodil a zalil asi deci bílého vína a zastříknul trochou rybí omáčky. Tekutina se vyvaří velmi rychle, je ideální mít v tuto chvíli hotové těstoviny (ale nesmí ani dlouho čekat a osychat). To načasování je náročné, ale vyplatí se. Naše penne byly právě al dente, takže stačilo slít, přidat do pánve a lehce prohodit, přendat do misky a zastrouhnout parmezánem (Gran Moravia taky dobrý). Chuťově explozivní zážitek. Vřele doporučuji a zařazuji do zlatého fondu.

Smažená ryba a bramborový salát: vánoce v létě? Ani omylem.

Zapomeňte na vánoce. Kapr není jediná ryba pod sluncem a v bramborovém salátu nemusí mít s majonézou a nakládaným hráškem vůbec nic společného.

img_5580.jpg img_5581.jpg img_5582.jpg

Bramborový salát je velmi jednoduchý. Kvalitní brambory jsem omyl a vydrbal kartáčkem. Nakrájel na co možná stejné dílky a rozložil na plech. Posypal třemi najemno nasekanými stroužky česneku, osolil a nešetřil rozmarýnem. Zalil olivovým olejem a dobře promíchal. Peklo se při 210 °C asi 40 minut. Připravil jsem rychle rybu (viz dále), šel dělat něco jiného a na vaření se snažil chvíli zapomenout (což moc dobře nešlo, protože ty brambory s česnekem a rozmarýnou za chvíli velmi intenzivně provoní celý byt a slintají i kolemjdoucí).

Ryba byla protentokrát filet z pangase (Pangas dolnooký, Pangasius Hypophthalmus), který se intenzivně chová ve Vietnamu a k nám se začal v poslední době docela hojně dovážet. Ještě jsem ho nezkoušel, ale musím říct, že jeho jemné bílé a málo tučné maso je velmi chutné a filety byly zcela bez kostí. Rozhodně jsme tuto rybu neměli naposledy. Jen musí člověk počítat s cca 40% hmotnostním podílem ledu/vody v balení, jak je u mražených filet prodávaných u nás už skoro pravidlem. Dva filety jsem pokapal limetkovou šťávou a rybí omáčkou, nakrájel na porce cca 5×5 cm a připravil si marinovací těstíčko. Jedno vajíčko, trocha bílého vína, asi lžíce sojové omáčky (japonské Tamari) a špetka čínského koření pěti vůní – to vše pořádně rozšlehat a zahustit škrobem (třeba solamylem) na kašovitou konzistenci. Do toho jsem ponořil kousky ryby a nechal marinovat po dobu, co se pekly brambory.

Upečené brambory jsem dal chvíli vychladnout na okno a věnoval se zase rybě. Důkladně jsem rozehřál na pánvi vyšší vrstvu oleje a skládal do něj kousky ryby namočené v těstíčku. Než jsem doskládal poslední, byl čas první otočit. Smaží se velmi krátce, těstíčko je za minutku dozlatova a ryba vevnitř zůstane velejemná a krásně šťavnatá. Zbývalo jen nakrájet čerstvou salátovou zeleninu – kousek ledového salátu, kousek okurky, jednu papriku a pár cherry rajčátek. Může být i něco salátových bylinek (oregano, bazalka apod.), ale nemusí. Trocha olivového oleje, přidat vlažné pečené brambory a vše párkát v míse společně prohodit. Hotovo, může se podávat.

Nevím, jestli je to z předchozího popisu patrné, ale celkově s tím bylo snad 10 minut práce a skvělý letní oběd byl přitom opravdu pohlazením na půnebí.

Ryba s fazolemi na thajský způsob

Stačí myslet na základní poučku, že do thajské kuchyně patří všechny základní chutě současně: slaná, sladká, kyselá a ostrá. U vědomí toho a s použitím vhodných surovin se dá krásně svobodně tvořit. A dnešní nápad dospěl do naprosto skvostného výsledku.

Tři stroužky česneku jsem nakrájel na jemné plátky a vybral si dvě pekelně rudé chilli papričky. Chci-li místo plamenné ostrosti jen příjemně pikantní chuť, odstraním z nich jadérka – ale to jsem dnes rozhodně v úmyslu neměl. Nakrájel jsem je celé na tenounká kolečka a spolu s česnekem hodil na rozpálený olivový olej. Přidal jsem dvě kostky krásného rybího filé (už jsem se smířil s tím, že kvalitní filé bez kostí je obvykle nejlepší mraženou rybou, kterou v běžném českém supermarketu koupím – ty hroudy ledu vydávající se za noname rybí filety už nikdy kupovat nebudu). Na rybu jsem vymačkal šťávu z celé limetky, a žádný drobeček malý to nebyl, to bych dal i dvě. Když se ryba začala rozpadat, přidal jsem plechovku bílých fazolí (ty z Biosféry jsou velká dobrota), lžičku třtinového cukru a asi dvě lžičky rybí omáčky. Nakonec trochu zeleného koriandru (není-li čerstvý, U Antonína už prodávají i sušený) a nechat asi minutu povařit.

Lahodně kyselá chuť limetky, pekelná řež chilli papriček, slanost rybí omáčky a třinová nasládlost kolem kousků jemné ryby ponořené v máslové konzistenci fazolí, to je Pražské jaro pro všechny chuťové pohárky, co je v puse najdete, a možná obbjevíte i pár nových, o kterých jste dosud neměli ani tušení. A omamná vůně jasmínové rýže, která je k tomu ideálním doplňkem, vás pak oklikou přes nos dorazí úplně.

Volba Chardonnay k tomu byla na první pohled pravda trošku netypická, ale nakonec se ukázala docela zajímavou. Nicméně pro příště bych – byť se jedná o rybu – sáhnul raději po červeném, a to dokonce po nějakém silnějším a plnějším. Myslím, že třeba s nějakým shirazem bych moc neminul. Ale každému, co jeho jest, neříkám, že by to tak muselo vyhovovat každému.

Něco o bezlepkové dietě a jako přívažek recept na pohankový, nikoli nutně bezlepkový chléb

Už jsem na sebe několikrát prozradil, že se musím vyhýbat lepku. Lepek, neboli gluten, je bílkovina obsažená v pšenici, žitě, ječmeni a možná i v ovsu (v účincích aveninu nemají vědci ještě úplně jasno, ovsu se ale většinou preventivně doporučuje vyhýbat taky). Jiné obiloviny a podobné plodiny, jako proso, rýže, kukuřice, pohanka, amaranth a další lepek neobsahují. Někteří lidé jsou na lepek citliví a může jim způsobovat zdravotní komplikace. Nesnášenlivost lepku (nejedná se o alergii) se projevuje buďto přímo, trávicími problémy – to je nemoc zvaná celiakie – anebo nepřímo, jinými obtížemi, aniž by dotyčný nějaké zažívací problémy pozoroval, například vleklou vyrážkou. Tak jako tak trpí střevní sliznice, která se účinky nestráveného lepku postupně ničí a roste riziko vážnějších nemocí. Odborníci odhadují, že lepek ve skutečnosti nesnáší výrazně větší procento populace, než je ta hrstka těch, kteří to o sobě vědí. Účinky jsou bohužel skryté a mohou se projevit až po mnoha desetiletích. Žádná léčba dosud neexistuje, jedinou obranou je celoživotní bezlepková dieta.

Pohříchu lepek je právě ta látka, která z mouky dělá tak výborné pojivo. Látka, která těsto dělá pružné. Když si vezmete hrnek pšeničné mouky a trochu vody, uhnětete z toho těsto, jež dokážete vytáhnout na tenký korpus pizzy, na průsvitný plátek na závin, vyválet na nejtenčí nudle. Když z té mouky odstraníte lepek, vznikne vám těsto konzistence malty, ze kterého horko těžko uhnětete neforemnou mazlavou kouli. Těsto bez lepku při pečení praská, při vaření se snadno rozpadá, pečivo se drobí. Ale lepší něco než nic, věda dělá pokroky a dnes se dá koupit mnoho čím dál lepších náhražek i hotových výrobků. Jsou ale velmi drahé a ne všude se dají koupit. Skvělý je na to Globus, kde je velký výběr bezlepkového pečiva, surovin, sušenek a oplatek, dokonce mají bezlepkové i všechny uzeniny. Sice třeba proti Skandinávii, kde koupíte bezlepkové jídlo skoro všude a vhodné menu mají i ve většině restaurací, je to bída, ale mezi českými obchody je to téměř luxusní nabídka. Jinak je člověk odkázán na specializované obchůdky, které si v zastrčených uličkách musí každý najít sám, případně několik málo internetových obchodů (1, 2, 3). A nesmím zapomenout na lékárny, v těch větších můžeme aspoň základní suroviny také nalézt. V každém případě je bezlepková dieta hodně drahá sranda (pro neznalé: koupili byste si deset plátků veky za 60 korun? Balíček kolínek za stovku? Kilo mouky za osmdesát?)…

Bezlepkové vaření

Existují bezlepkové směsi, většinou z kukuřičných, bramborových a rýžových muk a škrobů, na pohled nerozeznatelné od hladké pšeničné mouky. Jsou přírodní suroviny, které lze místo obilné mouky použít – každá má ovšem jiné vlastnosti a asi jen dostatečně dlouhým experimentováním se dá dospět ke vhodným kombinacím a ideálnímu výběru pro konkrétní potřebu.

Kukuřičná mouka je dobrá, i když chuťově výrazná, je vhodnější na sladké pečivo, ale ze všeho nejméně drží pohromadě; těsto z kukuřičné mouky je jen matlavé blátíčko. Rýžová mouka je pravý opak, těsto je pevné, v mnoha ohledech podobné tomu ze pšeničné mouky, i když ne tak pružné. Vytáhnete z něj tenoučký plátek, vyválíte nudle, ve vodě se nerozpadne. Ale má zase nezvyklou chuť a především výsledek poměrně snadno ztvrdne. Upečte si bochánek z rýžové mouky a máte trpasličí chleba jak vyšitý, i zub si na něm zlomíte. Sojová mouka je hodně výrazná a není moc zdravá, pohanková je samotná velmi silné chuti, ale jako přídavek dodá dojem žitné či celozrnné mouky a tak dále. Já už s tím vším experimentuju pár let, takže už mám jistý přehled a přibližně vím, co od které směsi očekávat a kde je lepší co použít.

Zahušťování
Škrob namočený ve vodě jako na čínu, pokud nevadí rosolovitá konzistence typická právě pro čínská jídla; na jíšku a pro hladké omáčky raději bezlepkové směsi obsahující méně rýžové mouky a škrobu, tedy takové, co jsou jinak méně vhodné na chleba a jiné kynuté těsto. Velmi se mi osvědčila třeba Jizerka. Jen je třeba si dát pozor na jednu zákeřnost: u bezlepkové mouky se stává, že původně extrémně hustá omáčka či polévka po nějaké době (nejčastěji po dalším zahřátí) zase nečekaně zřídne. Pokud je to možné, je proto lepší takové jídlo sníst hned a znovu neohřívat. Anebo druhý den zahustit znova.
Obalování
Místo mouky prakticky jakákoli bezlepková směs a na závěrečné obalení kukuřičná strouhanka. Ta se dá koupit prakticky všude tam, kde prodávají bezlepkové výrobky. Nejlepší se mi jeví hrubší strouhanka s kousky, která hodně připomíná obyčejnou strouhanku. Ale pozor, kukuřičná strouhanka se snáz připaluje a osmahlá jen trochu víc začne být hodně výrazná a ne moc dobrá.
Litá těsta
Tady je to nejsnazší, protože litá těsta se i normálně obejdou bez pšeničné mouky, hlavním pojivem jsou tady vajíčka. Pravé francouzské crèpes se dělají z (velmi jemně mleté) pohankové mouky, nadýchaná bábovka se dá vyrobit čistě jen ze škrobu, své místo zde má hladká kukuřičná mouka. Náročnější to je, pokud má být těsto nadýchané (piškot, bublanina) – s málo pevnými moukami snadno po upečení spadne. Zde je potřeba přidat i část „pevnější“, např. rýžové mouky a péct se musí trochu déle. Dobré je v půlce pečení propíchat špejlí vrchní vrstvu – sice to celé trochu spadne, ale do konce se to zase spraví. V opačném případě totiž extrémně nadýchané těsto spadne až při chladnutí, ale daleko razantněji a můžeme skončit s pečeným pudinkem.
Kynutá těsta
Ta jsou naopak nejtěžší, chybí lepek, který zadržuje v těstě pružné bublinky vzduchu a potažmo i vlhkost. Musíme se smířit s tím, že (dokud někdo nevymyslí něco nového) bezlepkové pečivo bude vždy suché a drobivé, nejlepší je čerstvé, už po pár hodinách tvrdne a/nebo se rozpadá. Když to jde, tak s přebytky raději hned do mrazáku (protože balení do ochranné atmosféry doma asi málokdo zvládne). Bezlepkové těsto by taky nemělo kynout víc než jednou (vzduch z prvního kynutí nemá co držet, po pořádném zamíchání zmizí a podruhé už těsto tolik nevykyne), takže postupy se zde zásadně liší od těch zavedených, které najdeme v každé kuchařce nebo známe od svých babiček. Ideální je použít sušené droždí, které se aktivuje až po styku s vodou, tedy až po zpracování těsta. Bezlepkové těsto musíme co nejrychleji zpracovat, přemístit do formy nebo vytvarovat potřebné tvary, nechat kynout až v této finální podobě a pak hned dát péct. A protože bezlepkové těsto se špatně zpracovává, hůř tvaruje a čím je tužší, tím hůř vykyne, popraská a výsledek je drobivější, je lepší dělat ho spíš řidší a péct ve formě, než jej nějak tvarovat.

Pohankový chléb

Já si poměrně často peču bezlepkový chleba, na který už jsem si našel ideální kombinaci. Je poměrně pevný, nedrobí se a chutá jako celozrné pečivo. Konzistence je pevnější a hutnější (asi jako finský chléb), ale je to rozumný kompromis. Peču v domácí pekárně, postup bez ní nemám nijak ověřen. Do domácí pekárny se dávají nejprve tekuté suroviny a na ně ty sypké, pořadí je proto důležité. Výhodou je, že když se nahoru nasype suché droždí, zůstává v suchu, dokud se směs nezačne míchat, takže je možné si suroviny připravit předem a načasovat pečení na pozdější dobu.

500 ml vody, lžička soli, lžička chlebového koření (kmín, koriandr, fenykl), 3 lžíce oleje (používám olivový), 3 lžíce octa, 250 g pohankové mouky, nebo ideálně pohankových vloček, 250 g bezlepkové „mouky“ (nejraději používám Unimix), balíček sušeného droždí. Podle chuti někdy přidávám slunečnicová a/nebo dýňová semínka. Zapínám běžný program pečení (tříhodinový), který těsto asi deset minut míchá, pak nechá chvíli odpočinout a nasáknout mouku vodou, pak znovu míchá, přes hodinu nechává kynout s občasným lehkým promíchnutím a hodinu peče. Kdybych měl postupovat bez pekárny, tak bych asi volil postup podobný: nejprve vše dobře smíchat, zpracovat těsto, přelít do formy (asi bych použil hranatý „srnčí hřbet“), nechat asi hodinu kynout, v polovině bych silně kynoucí těsto malinko srazil a dal péct – řekl bych, že tak na 180 °C.

A pochopitelně pokud nemusíte, stačí nahradit tu bezlepkovou mouku moukou pšeničnou či žitnou.

Záhada jménem ančovičky

Když jsem se tuhle zmiňoval, že se mi nedaří sehnat ančovičky, z komentářů u článku vyplynulo, že to žádný velký problém být nemůže. Že se nemám dívat po ančovičkách, ale po očkách, dle matesoly se pak dokonce válejí na každém rohu. Není tomu tak. Důkladně jsem znovu prolezl kladenské Tesco a po ančovičkách nebo sardelích v jakékoli podobě ani stopy (ba ani po kdysi tak populární pastě). Jediné, co se tam nazývá „očka“, jsou kyselé minizavináče… Dnes jsem stejným způsobem prosondoval Delvitu. I ta se zdá být sardelíprostá. Jediný e-shop, který jsem našel, nabízí ančovičky pouze ve dvoukilovém balení

Tak teď vážně nevím – jsou na Kladně obchody tak špatně zásobené? Nebo jen špatně hledám? Nebo se skrývají pod nějakým zvláštním krycím názvem, pod nímž by mě ani nenapadlo je hledat? Kde proboha koupím ančovičky?!